S italskou kulturou sdílí dědictví benátské architektury, jíž je pošperkováno pobřeží od Istrie po dalmatskou špici, a též dědictví renesančních a barokních literárních žánrů, které vykvetly ve svobodné republice Dubrovnik jako nikde ve slavofonním světě. S maďarskou kulturou sdílela společnou státnost i úděl frontové linie na bojišti křesťanskotureckém. Se srbskou kulturou sdílí zase (téměř) identický spisovný jazyk, jak ho v půli 19. století svorně stanovili obrozenci obou národů; což se stalo ve Vídni, se kterou má atmosféra Záhřebu rovněž tolik společného.
A my? Krom mnohého jiného hned na počátku hlaholici. Písmo, které vymyslel geniální lingvista a experimentátor Konstantin, řeholním jménem Cyril, když se chystal na Velkou Moravu. Půvabně bizarní systém koleček a obloučků, tlumočící starou slovanštinu. Všude jinde zmizela z užívání, pouze v Chorvatsku se dochovala – jen trochu „ztvrdla“ a z koleček se staly obdélníčky. Dodnes lze například na Krku luštit hlaholské nápisy ze starých kamenných desek či z etiket místních vín.
Což nás přivádí k nastávajícímu svátku Cyrilaa Metoděje. Letos je kolem něj velké hlaholení. Proč ne. Jde však o to, co se pod heslem „cyrilometodějské tradice“ předkládá. Pokud teze, že slovo duchovní není (vždycky) jen slovo prázdné, pak je to dobře. Pokud výzva učit se znát společnou evropskou minulost, pak je to dobře. Pokud ale volání po obnově „mostů na Východ“, čímž se rozumí Putinovo antidemokratické Rusko – je zle. Panslavismus, tento šikovný vehikl ruské expanze, není milá a drahá stará veteš. To je radioaktivní odpad.
