Letos prý se chystá v den svátku přímo u sochy na Václavském náměstí manifestace neonacistů. Je-li to opravdu tak – snad to slušní lidé nenechají bez odezvy.
Tak o něčem jiném, co se svátku svatého Václava týče. 28. září je také úmrtní den Bohuslava Reynka – básníka, katolíka, vlastence, kulturního tradicionalisty, v němž však nebylo nenávisti.
Pravda, i Reynkovo jméno bývá v posledních letech posouváno trochu jinam. Stává se z něj skvělý artikl neskrupulózních byznysmenů s uměním, přičemž Reynkův duchovní profil se zplošťuje do kýče o idylickém staříkovi s kočičkami a destičkami. I proto je skvělé, pokud z úplně jiné strany vzejde nová interpretace Reynkovy tvorby, která čtenáře trochu vytrhne ze stereotypů.
Vzešla od filozofa-fenomenologa Ladislava Benyovszkého, který v knize Cesty k neskrytosti zapojil Reynka do úvah o tom, jak se básnickému a filozofickému pohledu odkrývá svět jako „událost neskrytosti“. Hlavním materiálem Benyovszkého výkladů je dílo Friedricha Hölderlina, na něž ukázal již Martin Heidegger jako na výsostný příklad poezie, jež má filozofický obsah a již lze opravdu vážně „brát za slovo“.
Vtáhnout Reynka do tohoto sousedství vypadá na první pohled nepřípadně. A přece! Benyovszky ukazuje na jedné básni v próze ze sbírky Had na sněhu, že i Reynkovi je vlastní ona „hölderlinovská“ schopnost vidění oné neviditelné, pokojné jednoty věcí tohoto světa: „Hledíš ven a vidíš. Není to obvyklé dívání se (...). Padl na tebe paprsek ze záře Bytí na počátku a proměnil tě.“ Kéž také tak vidíme! Dejž to svatý Václav.
