Každý starosta bohatého města nemůže být profesionální investor s ostrými lokty, takže lze s jistou dávkou shovívavosti u všech radnic vedených (jaká náhoda) ODS předpokládat prvotní čisté úmysly.
Nicméně i ten nejhloupější investor se zajímá o správce svých aktiv. A když tyto radnice uložily peníze do firmy, jejíž slovenská pobočka půjčila Stanislavu Grossovi na jeho „zázračný“ obchod, musely vědět, že tu něco páchne.
Dalších varování z otevřených zdrojů se jim dostávalo v průběhu let bezpočet. Tedy lze tvrdit, že městské části měly možnost své prostředky zachránit. Jenže právě bezstarostnost či sveřepost, s jakou modré radnice nekonaly, zakládá podezření, že politika v tom jistou roli hrála. Avšak i kdyby vše bylo „křišťálově čisté“, jak říkal Stanislav Gross, je tu politická odpovědnost, kterou z tehdejších starostů nikdo nesejme. Těžko někdo uvěří, že v průběhu let nemohli alespoň částečně chybu napravit. Schovávat se za kolektivní rozhodnutí lze možná před soudem. Před voličem to nejde.
