Nechci teď řešit autorskoprávní dimenzi toho sporu, pro jistotu dodávám, že jsem „metelesku blesku“ nikdy neřekl, natož abych ta slova někam napsal. Dá-li se představitel politické strany do kutilské hudební tvorby, jako v tomto případě pan Úlehla, není to nijak mimořádný úkaz. Pamatuju i doby, kdy místopředseda ODS vydával country alba (ach, Petře Čermáku, kde je vám jen konec).
Pozoruhodný mi ale přijde způsob, jakým lidé z Hlavu vzhůru na výroky Zdeňka Svěráka reagují, čím se je snaží na veřejnosti vyvrátit. Někdejší poslanec Boris Šťastný tvrdí, že „metelesku blesku“ se na Moravě používá odedávna.
ČTĚTE TAKÉ: |
Předsedkyně bloku Hlavu vzhůru Jana Bobošíková v debatě na TV Barrandov s lehce rozdurděnou vážností (jak už to ona umí) tvrdila, že ta slova jsou běžný výraz v estonštině. (Je-li vášeň naší vlastenecké pravice pro Pobaltí a jeho jazyky tak silná, navrhuju zaměnit předmětná slova za název mého oblíbeného litevského fotbalového klubu Katastrofa Vilnius. Rytmicky by to sedělo a já bych měl radost. Co?) Je to typický způsob, jakým zdejší veřejní činitelé různého kalibru a doletu reagují v situacích, kdy je potřeba popřít něco naprosto evidentního. Docela mě to štve. Posilují se tak totiž nepěkné vzorce chování.
Metelesku blesku je termín z estonštiny, prezident Miloš Zeman přece v kampani nepodpořil SPOZ, protože nad nápisem „Já dám svůj hlas Zemanovcům“ je přece pouhá poštovní známka s jeho portrétem, a tak dále. Všechna ta tvrzení nejsou pronášena proto, aby někoho o něčem přesvědčila. Mluvčí ani neskrývá, že je si vědomý, že říká nepravdu, je mu jasné, že to ví i publikum. Tak na něj jaksi pomrkává: všichni víme, jak to je, ale já to nemůžu říct, tak plácnu nějaký úplný nesmysl, to jsem se z toho ale elegantně vykroutil, že?
Ta metoda je užívána často asi proto, že zabírá, má tu docela tradici. Kolikrát už někdo využil jednu z těch oblíbených „děr v zákoně“ a svoje chování opíral o argumentaci nepostrádající třeba jakousi patafyzickou logiku, smysl však určitě (od reality odtržená posedlost literou takhle končívá).
A funguje to, lidé takovou kličku ocení, zvlášť dopustí-li se jí příslušník skupiny, k níž cítí sympatie. Jedním dechem je pak možno začít se pohoršovat nad poměry, kdy všichni lžou a nikomu se nedá věřit. A není třeba se zneklidňovat úvahami na téma, zda právě takovéhle s předstíranou vážností prováděné výkruty nejsou důležitou, nebo dokonce konstitutivní součástí těch poměrů.
Vypadá to přece tak chytře a jeden je rád na straně chytrých, připadá si pak chytrý s nimi. Jenomže ono to chytré není, není to dokonce ani mazané, v nejlepším případě možná vyčurané, ale většinou ani to ne.
Hymna bloku Hlavu vzhůru:
