Lidovky.cz

PEŇÁS: Tugendhat aneb Popelník a záře

Názory

  8:05
Podzim už v tu neděli začal a listí některých stromů měnilo barvu. U plotu domu se rojilo mezinárodní publikum. Tím byl dům ze strany ulice nejvíce nápadný. Celá jeho nádhera se odkryje, až když člověk sestoupí do jeho hranatého těla, jež se otevírá do svažujícího se prostoru před ním: Glassraum, skleněný pokoj, do kterého se přelévá světlo dne.

Jenom ten svah, ohraničený stromy bez listí, obrys domu v mlze. foto: Jiří Peňás

Celá jeho nádhera se odkryje, až když člověk sestoupí do jeho hranatého těla.

Přijeli jsme asi se čtvrthodinovým zpožděním, protože jsem se poprvé v životě pokoušel někam dojet pomocí zařízení GPS. Pěšky bych tam došel bez potíží: jde se od Lužánků nahoru do Černých polí, Blackfieldu, jak tomu prý brněnští borci říkají. Ale s tím přístrojem a autem to bylo mnohem složitější. V jednu chvíli přístroj neustále opakoval, že máme jet po sto metrech doprava, pak doleva, výsledkem bylo, že jsme Augarten (Lužánky) objížděli asi třikrát. Pak přístroji došly konečně baterky nebo síly a my jsem dojeli. Čekal na nás mladý muž, Petr Dvořák, který se nás ujal a po domě provedl. Připouštím, že jsem měl trochu protekci.

Čekal na nás mladý muž, Petr Dvořák.

O vile Tugendhat vím někdy od roku 1986. Můj kamarád Ivo K., který tehdy chtěl studovat architekturu, se o ní kdesi dočetl a při jedné naší cestě do Brna za kamarády - měli jsme dva roky po maturitě - mě tam jedno ráno odtáhl.

Šli jsme tou ulicí Černopolní, dům tonul v mlze a byl zavřený – tehdy byl krátce po první rekonstrukci (1981 – 85), ale myslím, že přístupný nebyl, nebo snad jen výjimečně, sloužil tehdy k „reprezentačním účelům města Brna“. Ivoš byl trochu dobrodruh, takže chtěl přelézt plot, já k tomu neměl moc chuti, ale nakonec jsem to udělal také, pak jsme chvíli opatrně našlapovali jako zloději po té spodní zahradě, skoro nic jsme v jarním, asi březnovém, oparu neviděli, snad jen obrysy domu, který se mi asi nejevil nijak výjimečný nebo pozoruhodný, prostě taková plochá krabice, geometrická moderna bez fantazie, takových bunkr připomínajících domů bylo po zemi stovky.

Neměl jsme tehdy příliš představu o předválečném Brně, málo jsem toho věděl o avantgardě, slovo funkcionalismus jsem sice asi znal, ale jméno Ludwig Mies van der Rohe určitě ne. Název Tugendhat jsem tehdy slyšel poprvé a myslím, že jsem ho hned zas zapomněl. Jenom ten svah, ohraničený stromy bez listí, obrys domu v mlze a pak pocit, že nás za chvíli chytne hlídač nebo se odněkud přiřítí pes, ten ve mně pak dlouho zůstal.

Jenom ten svah, ohraničený stromy bez listí, obrys domu v mlze.

Znovu jsem o vile Tugendhat slyšel asi až v létě 1992, kdy tady, pod letními stromy ti dva muži v nejlepších letech rozpouštěli Československo jako by si dělili rodinnou firmu. Nevím, jestli v tom byla nějaká symbolika, ale spíš bych řekl, že ne, ani jeden z nich myslím nikdy nejevil žádný zvláštní zájem o architekturu, vlastně ani o historii, nejvíc je vždy zajímali oni sami. Prostě Brno bylo tak na půli cesty, byl tady klid, možná se jim to tu i líbilo, proč ostatně si v létě, pokud člověk není pylový alergik, nesednout pod strom, občas z něj spadne nějaká housenka, nebo strom uroní tu svou šťávu, to se utře nebo smete z lejster i z košile, stejně jako se smetl a utřel ten stát. Já už asi nepřestanu být jeho nostalgikem.

U plotu domu se rojilo mezinárodní publikum.

Pak už o vile Tugendhat věděl skoro každý, dvacet let mohl sledovat, pokud ho to trochu zajímalo, její peripetie, soudní spory s rodinou (myslím, že jim to mělo být vráceno), četl zprávy o chátrání vily a protahované rekonstrukci, která se nakonec myslím zdařila. Člověk si mohl také postupně leccos přečíst o její historii, kterou já tady proto nebudu opakovat. Vila se stala asi nejznámější stavbou svého druhu v zemi, ne že by každý uměl vysvětlit proč, ale asi každý o ní něco slyšel či snad četl.

Když jsem byl v posledních letech Brně a měl čas, šel jsem se párkrát kolem toho domu projít, naposledy, když jsme byli s přáteli navštívit našeho druha, filosofa Zdeňka Vašíčka, který odjel umřít do rodného města. Poslední měsíce prožil pár set metrů od vily (viz Brno kuriózní aneb Návštěva u filozofa). To byla vila v rekonstrukci, takže jsme její méně zajímavou horní část mohli vidět jen skrz díry v plachtách na plotě.

Ono se v nich už asi na ulici vyjít nedá.

Tentokrát jsem ale už pronikl dovnitř. Onen mladý muž, který nás provázel, Petr Dvořák je z Tábora, ale kromě nedostatku brněnského přízvuku, to nebylo poznat. Věděl toho opravdu hodně a já teď lituji, že  jsem si to nenahrával a že teď můžu už jen lovit z paměti. Například už si přesně nepamatuju, co všechno je původní a co není, co se muselo znovu vyrobit a co zázrakem zůstalo. Mobiliář nezůstal skoro žádný, ten byl v letech poválečných, ale i pak, nakonec začátkem 90. let, rozkraden, zničen a zašantročen. Kožichy, které jsou dnes v šatníku a které nám Petr Dvořák ukazoval jako kuriozitu, darovaly vile brněnské ženy během rekonstrukce: ono se v nich už asi na ulici vyjít nedá.

Něco málo z vnitřního vybavení si prý stačila odvézt ještě rodina Grety a Fritze Tugendhatovi, když v květnu 1938 odjížděli ze země – nejprve Greta s dětmi do Švýcarska, pak Fritz, který ještě nějakou dobu zařizoval potřebné věci tady v Brně. Mnichov, připojení Sudet, natož příchod wehrmachtu v březnu 39, už tady nezažil nikdo z rodiny.

Mobiliář nezůstal skoro žádný.

Kdo četl román Simona Mawera Skleněný pokoj, kde je, stejně jako mnoho dalšího, i tato epizoda velmi zdramatizována (rodina prchá na poslední chvíli už z obsazeného Brna), musí rozlišovat mezi Dichtung (báseň) a Wahrheit (pravda). Mnoho v tom románě je dílem fabulace, ostatně Mawer nenazval to město ani Brnem – v originálu se prostě mluví o Městě, takže běžný zahraniční čtenář si může myslet, že jde o Prahu, což je dosti škoda: v českém překladu je rozumně Brno Brnem, i když s tím prý autor nesouhlasil.

A jistě i řada dalších věcí byla jinak – nevím třeba, zda ona milostná historie mezi Viktorem a Katy, končící v knize tak melodramaticky... Ale chci tu napsat, že ten román není vůbec špatný, ba ho doporučuju jako příklad dobře napsané výpravné prózy, která má námět, téma, ideu a její dobré zpracování. Je příkladem toho jak z historických faktů, sestavit realistický a přitom velmi výlučný životní příběh – lidský a zároveň jednoho domu.

Do bílého korkového linolea se otisknou kopyta jako choreografie koňského baletu.

Stáli jsme v pokoji, který se v průběhu své existence proměňoval, pustl a zase se obnovoval. Spolu s tím vtahoval do sebe lidské osudy, které též proměňoval. Glassraum, The Glass Room, osvitová komora, do níž se promítlo minulé století. Vzniklo jako dílo vysoce sofistikované kultury moderní, vyspělé, kosmopolitní a minulost za sebou zanechávající Evropy. Všechno bude čisté, rovné, účelné. Ornament je zločin, staré umění je zbytečné, patří tak do muzeí, ne do domů nebo na stěny moderních lidí. Však také jediné umělecké dílo, které architekt připustil, bylo Lehmbruckovo torzo, které stálo před onyxovou stěnou. Tato moderna byla však jinou „modernitou“ (nacismus chtěl být také moderní, ale jinak), mnohem dravější a mnohem brutálnější odmítnuta, ničena nebo z Evropy vyhnána.

Hala se proměnila v temnou laboratoř obskurních pokusů (Simon Mawer do vily umístil jakýsi rasistický úřad pro biometrická studia – v reálu tu nic takového nebylo), jež prý má vyšlechtit ideální evropský typ, ale de facto Evropu zničí. Poražena na hlavu pak uvolní místo jinému, jenom jaksi upřímnějšímu, syrovému a zemitějšímu barbarství, které v hale ustájí koně. Jezdecké oddíly, které byly součástí 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, udělají z pokoje stáje a do „bílého korkového linolea se otisknou kopyta jako choreografie koňského baletu“ (to je z krásné povídky Jiřího Kratochvila Já lošaď, která vyšla před třemi lety v knize Kruhová leč).

A pak už ten pyšný prostor jen léta chřadne, pustne a koroduje. V tom městě, stejně jako v celé zemi, už potom pomalu nikdo neví, co to je za dům, kdo si ho tu nechal kým postavit. Vzpomínky na tu dobu jsou jako vyhlížení zmizelých stínů lidí, na které už si nikdo nepamatuje, nikdo je nezná a nikomu ani nechybí. Jenom ten dům tu zůstal.

Karel Teige o něm napsal, že je to "vrchol moderního snobismu".

Ne každý ten dům ale ve své době jen obdivoval. Karel Teige o něm napsal, že je to „vrchol moderního snobismu“ a příklad zcela chybného směru v moderní architektuře. Na tohle čeští avantgardní intelektuálové tedy opravdu neměli. Nějakou menší funkcionalistickou vilku, kterou jim navrhli spřátelení architekti, to snad, to by ještě hypotékou možná uplatili. Ale tohle? Palác, kde jen stěna z toho marockého kamene stojí tolik, co celý normální dům?

Dům, kterou si nechali v roce 1930 (za půl roku bylo hotovo, na vánoce 1930 už byli ve svém) postavit novomanželé Tugendhatovi, by prý dnes vyšla 272 milionů korun. Byli to nepředstavitelně bohatí lidé, jedni z nejbohatších v Československu, možná ve střední Evropě: v jejich sňatku se spojily dva brněnské židovské textilní rody, Greta pocházela z rodiny Löw-Beerů – pozemek dostala od svého otce, kterému patřila vila ve spodní části parcely. Ze Švýcarska pak emigrovali v lednu 1941 do Venezuely, pak do Spojených států: Greta zemřela v roce 1970, Fritz už v roce 1958. Nejstarší jejich syn, Ernst Tugendhat (nar. 1930), je významný německý filozof, interpret Martina Heideggera a Edmunda Husserla – ten se narodil v nedalekém Prostějově, takže krajané...

Kdosi měl nutkání vyzkoušet, zda teče voda.

Prohlídka začíná ve vstupní hale, kam se vchází ze strany z ulice. Tam se rozprostírá horní patro, dům tedy de facto začíná nahoře. Tady byla soukromá část domu panstva (služebnictvo bydlelo ve svém sektoru): ložnice Grety a Fritze, pokud si vzpomínám byly oddělené, ale navštěvovatelné, dále pokojíky dětí, na pohled docela jednoduché, ovšem žádná ikea, skříně a postele jsou z nějakého hodně drahého dřeva, asi palisandru nebo ebenu nebo něčeho podobného. Krásné koupelny a toalety s replikami původního zařízení. Kohosi vedle mě se zmocnilo nutkání vyzkoušet, zda teče voda, což bylo mnou potlačeno. Když ale náš původce viděl ve výrazu tu touhu, roztočil kohoutek. Voda opravdu tekla. Splachovadlo jsme nepoužili, nebylo potřeba.

Kdosi vedle mě pocítil touhu si na jednu, samozřejmě na tu největší, sednout...

Hlavní hala je vlastně rozdělena na část přijímací a obytnou s jídelnou, a dále na část pracovní, část společenskou a část polehávací. Mezi těmito částmi bylo možné dle situace a nálady přecházet. Interiér je koncipován jako plynoucí prostor, jenž je jemně dělen do segmentů, jež spolu jako by vedly hovor. Grete Tugendhatová, když v roce 1968 navštívila Brno, mluvila prý o tom, že tu pociťovala zvláštní klid a osvobození. Jiní mluví a píší o tom, že světlo dopadající skrz obrovská skleněná okna vytváří sugesci gotického a barokního chrámu, který je umocňován křížovým profilem pilířů a odlesky jejich chromovaného krytu. Snad.

Celková plocha je 280 metrů čtverečních. Je tu piáno, knihovna, velký konfereční stůl z nějakého drahého dřeva, moderní, stylu Bauhaus blízké, židle speciálně navržené pro vilu. Jmenují se Brno (tedy asi Brünn), Tugendhat a Barcelona – to podle Mieseho německého pavilonu.

Kdosi vedle mě pocítil touhu si na jednu, samozřejmě na tu největší, sednout. Petr Dvořák to blahosklonně přehlédl a věnoval se raději výkladu o vytápění domu, které je rovněž velmi promyšlené a nákladné. Pak též předvedl, jakým způsobem se stahují okna, takže pokoj se náhle proměnil v otevřenou verandu, což vyvolalo další vlnu obdivu.

Jiní mluví a píší o tom, že světlo dopadající skrz obrovská skleněná okna vytváří sugesci gotického a barokního chrámu.

Přistoupili jsme pak k onyxové stěně, která rozděluje část haly na část sluneční a část stinnou. To byl oblíbený Miesův prvek – podobnou stěnu, rovněž z onyxu, nechal dva roky předtím vztyčit ve slavném německém pavilonu v Barceloně, budově, která Tugendhat velmi připomíná.

Když na onyxovou stěnu dopadají sluneční paprsky, svítí prý narůžověle, a když zapadá slunce za Špilberk, celá se rozzáří a začne oranžově plát, možná tak jako vzduch nad marockou skalní pouští, odkud ten kámen, který dostal jméno po nehtu (onyx je řecky nehet) pochází. Jen ta stěna stála tehdy dvacet milionů korun – tolik, že by se za něj dal postavit celý slušný dům.

Kouzla se světlem jsme bohužel dopoledne neviděli: slunce stálo na druhé straně, onyx byl spíše barvy světlé kávy. Dovolil jsem se a zaklepal jsem na něj. Měl jsem pocit, že je tak křehký, že by se dal rozbít jednou ranou kladiva. Zázrak, že vydržel, shodli jsme se všichni. Však taky se říká, řekl, Petr Dvořák, že ho měli po válce zálusk rozřezat na náhrobní kameny nebo z něj udělat popelníčky. Stovky, možná tisíce popelníčků by z něj byly. V bytech po celém Brně by do něj klepali Brňané popel a vůbec by netušili, odkud se ten zvláštní kousek kamene v jejich domě vzal.

A když zapadá slunce za Špilberk, celá se rozzáří.

V brněnském Domě umění na Malinovského náměstí (ano, pojmenovaném po tom, jehož vojáci ustájili ve vile koně) probíhá do 10. listopadu výstava Wilhelma Lehmbrucka, autora jediného „standardně“ uměleckého díla ve vile Tugendhat.
Napsal jsem o té výstavě článek do novin. Tak pro informaci.

Tou osudovou sochou je Torzo kráčející.

Lehmbruck a jeho Brno osudové

Vztah Brna k sochaři Wilhelmu Lehmbruckovi je osudový. A to přesto, že on to město nikdy nenavštívil a ona fatální socha, jejímž je autorem, se v něm již nevyskytuje. Jeho retrospektiva v brněnském Domě umění začíná její kopií.
Tou osudovou sochou je Torzo kráčející, které stálo před onyxovou stěnou v salonu vily Tugendhat. S velkou pravděpodobností ji tam v roce 1931 umístil sám architekt Mies van der Rohe, který ji pro Gretu a Fritze Tugendhatovy obstaral.
Osudy vily vydají, jak známo, na román (Skleněný pokoj od Simona Mawera) a neméně barvitý je i příběh Lehmbruckovy sochy. Ta se do Brna dostala dvanáct let po smrti svého tvůrce (Lehmbruck spáchal v březnu 1919 sebevraždu), dalo by se tedy říci, že byla nejstarším výtvorem v jinak přísně modernistické vile. Socha sama přitom je kvintesencí „klasické moderny“, jejíž byl Lehmbruck významným účastníkem. Vznikla pravděpodobně krátce před rokem 1914 v Paříži, kde německý umělec v letech 1910-1913 žil a přátelil se a stýkal se jmény, jež za pár let vstoupí do historie moderního umění: sochaři Constantin Brancusi a Alexander Archipenko, malíři Amadeo Modiglian i nebo André Derain, působili na něj velcí proroci jako Auguste Rodin nebo Aristide Maillol, nemohl se minout s Picassem. Zvláště ale ti první tři, Rumun, Ukrajinec a Ital, byli Němci z Porúří Lehmbruckovi svým dílem blízcí. S Modiglianim, jehož ženy se snivým výrazem a dlouhou šíjí jako by byly dvojnicemi Lehmbruckových torz a trupů, ho ostatně pojil i podobný osud: oba současníci zemřeli zesláblí nemocí a zcela předčasně: Lehmbruck v osmadvaceti, Modigliani ještě o dva roky mladší. Oba tu zanechali obdivuhodné a výrazem podobné dílo - kvalitní průřez toho Lehmbruckova je tedy nyní k vidění v Brně.
Většina vystavených plastik, artefaktů, skic, grafik a kreseb pochází se sbírek Lehmbruckova muzea v Duisburgu, na jehož proletářském předměstí se umělec narodil  (viz fotoblog z Duiburgu). Muzeum sídlí v krásné stavbě ze 60. let, kterou navrhl umělcův syn Manfred Lehmbruck, žák Miese van de Rohe, takže se vše spojuje dohromady.
Instalace v brněnském Domě umění představuje Lehmbruckův vývoj v jeho strmém vzestupu, kdy zprvu jako výrazný výtvarný talent ovládne dokonale řemeslo, dosáhne umění dokonalého realisticky sochařského ztvárnění, ale postupně se forma odpoutává od imitace a směřuje k čistým objemům. Těla jeho soch se protahují, jako by byla tažena a napínána nějakou silou. Nikdy však nejde o deformaci nebo karikaturu: vše je neobyčejně vážné a hluboké, výrazy tváří těch štíhlých těl jsou introvertně ušlechtilé, oči zavřené nebo smutně hledící, hlava mírně nakloněná v usebrání. Do této snivosti vstupuje téma bolesti, hrůzy a utrpení, jehož zdroj lze tušit ve válečných časech: Lehmbruck sloužil jako sanitář v berlínském válečném lazaretu. Jeho grafiky z těch let se jmenují Svět se hroutí, Zraněný génius, Vrhající se ze skal do moře... Jako by se všechno prohlubovalo a směřovalo k nekonečnému soucitu, jehož východiskem může být jen smrt. A ano, skutečně ty sochy působí též jako pomníky na hrob lidstvu, jehož nejniternějším projevem je smutek nad sebou samým.
Torzo z vily Tugendhat cosi takového vyjadřuje též. Z vily ho odstranili nacisté, dlouhá léta pak bylo v depozitáři Moravské galerie, i když občas bylo vystaveno. V roce 2006 bylo v rámci částečného odškodnění vydáno potomkům Tugendhatových, kteří ho bezprostředně poté prodali na dražbě. Lehmbruck se do Brna už bude jen vracet.

A ano, skutečně ty sochy působí též jako pomníky na hrob lidstvu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.