Ve výmarském městském kostele, ve kterém po léta kázal Kollárův inspirátor Herder a ve kterém si později Kollár bral Mínu, kázala nyní sympatická paní pastorka. A snad že to je kostel s takovouto literární tradicí, začala bohoslužby Rilkovou básní Den podzimní. Tou, jež v Bablerově překladu začíná: „Měj, Pane, dík. Rok prožil velký čas / slunečným hodinám přej stínů sklony / a na průhony vyžeň vichry zas. / Poslední plody do plnosti nuť / dva jižnější dny ještě jim dej, pohni / je k dokonalosti a svými ohni / vžeň do vín těžkých ještě sladkou chuť.“
V hotelovém pokoji sáhl jsem po Bibli, jež ve slušných zemích na hotelových pokojích bývá. Začtu se do žalmů a aj, tato výmarská Bible je divná jakási. Hledím do tiráže: „Vydala Strážná věž.“ Jehovistická Bible! Že ji sem jehovisté nabídli, to mě nepřekvapuje, ale že tu leží a zjevně to nikoho z hostů dosud nevzrušilo, to mě překvapuje. Jehovisti ve Výmaru, hm... Nicméně, nad Výmarem leží v lese skryt Buchenwald. Procházím mezi památníčky, připomínajícími jednotlivé pronásledované skupiny. A mezi nimi taky památníček pro vězněné jehovisty. Zastydím se.
V Lobedě, kam Kollár chodíval z Jeny na faru za Mínou, památníček hlásá česky a německy verš ze Slávy dcery: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“ Na faře jiná, ale stejně sympatická paní pastorka vysvětluje, že památníček s mírumilovným nápisem původně nesl nápis na památku pruského válečného vítězství. Paní pastorka má na krku zelenou šálu a jmenuje se Krieg. Nebe nad Durynskem bylo jasné. Mimochodem, barva mého hlasu je také jasná.
