Tak vzpomíná někdejší aktivista Charty 77 Stanislav Devátý na to, jak se v roce 1987 poprvé setkal s Františkem Čubou, tehdy ředitelem Agrokombinátu Slušovice, dnes čerstvým nositelem medaile Za zásluhy. Hle, symbol rehabilitace komunistické normalizace.
Jeden obrázek samozřejmě nevystihuje vše. Čuba Devátého do určitého momentu chránil – v Devátého interpretaci v podstatě z ješitnosti. Určitě měl podnikatelské geny a na námitku, že slušovické impérium budoval s využitím nomenklaturních privilegií, je třeba říct, že těch by bez mrknutí oka využil kdekterý dnešní podnikatelský guru. Chtěli jsme zpátky do Evropy?
Tak to máme. V Bruselu české komunisty nikdo neostrakizuje a nejvýše postaveným českým manažerem v globálním měřítku je bývalý estébák. Svět nedistribuuje odměny podle našich či jakýchkoli představ o morálních zásluhách. Disidenti nikdy nebyli předurčeni k zaujetí politické moci, jejich (nejen politické) postoje zůstávají menšinové i ve svobodné společnosti. Václav Havel a Aun Schan Su Ťij jsou výjimky potvrzující pravidlo.
Na druhé straně advokátní kancelář Toman, Devátý & partneři není žádnou popelkou. Nad rozhovorem s Devátým asi pořád vzbudí největší postesknutí srovnání s Polskem – ochota k riziku je důležitější povahový rys, než se na první pohled zdá, a to nejen do nesvobody. A pak ta symbolika státních vyznamenání. Všude na světě jsou vyznamenání svého druhu pokrytectvím, jímž pragmatická většina skládá aspoň symbolický hold vyšším nárokům. U nás je stavěn na piedestal pragmatismus bez mezí.
