S Hejdou a Pěkným - tak jako přede dvěma lety s Ivanem Jirousem a Václavem Havlem - odcházejí lidé, kteří získali autoritu ještě před 17. listopadem 1989. Tím není řečeno, že by právě jejich autorita byla pro dnešní společnost určující, ale to je smůla spíše té společnosti než oněch mužů. To oni naplňovali dávný antický ideál heroismu, riskujíce v dobách, kdy podpis Charty 77 či práce ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byly pozvánkami k pronásledování.
Pro někoho to je důvod k obdivu, pro jiného k zášti za to, že vůči těmto autoritám si navždy připadá jako zbabělec. Když včera premiér Rusnok mluvil o tom, jak se studenti postavili proti systému založenému na lži, nenávisti a násilí, hovořil krásně. Říkal to ale týž Rusnok, jenž tehdy byl kandidátem KSČ. Může si získat přirozenou autoritu? Nicméně faktem zůstává, že minimálně generaci po Listopadu tu takové autority byly. S jejich odchodem se pojí otázka: Lze vůbec v dnešní, nehrdinské době získat srovnatelnou autoritu, zpečetěnou dobrovolně podstoupeným rizikem?
To může být velké téma pro generaci mladých, která si se 17. listopadem nespojuje svůj vlastní zážitek, ale „pouze“ měřítko charakteru.
