Říká-li, že neměl na mysli prezidentskou volební kampaň, lze mu věřit. Každá kampaň – a kampaň v přímé volbě zvláště – vyhrocuje boj ve stylu kdo s koho, boj, kde padají i podpásovky. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na prezidentské kampaně v USA. V tom hlavní problém není, ale o tom ani řeč nebyla.
Miloš Zeman se pokusil vsugerovat společnosti, že její rozdělení určoval vztah k Nečasově vládě. Dokládá to prý průzkum, který odrážel nedůvěru 80 procent respondentů. Jistě, Nečasova vláda nebyla oblíbená, ale to je osud kdekteré vlády v Evropě (snad s výjimkou německé). Dá se tím dokládat „daleko hlubší rozdělení“, jak o něm hovořil prezident?
Rozdělenou společnost v této zemi najdeme, a to v různých ohledech. Nicméně hlavní osou rozdělení nebyl vztah k Nečasovu kabinetu. Těch os je více, jednou z nich je vztah k suverenitě až nabubřelosti, kterou politici předvádějí na úkor psaných i nepsaných pravidel. V tomto směru se „vyznamenával“ prezident Václav Klaus, když napínal ústavu zátěžovými testy. Leč s odstupem necelého roku, kdy je hlavou státu Miloš Zeman, to vypadá, že v suverenitě až nabubřelosti svého předchůdce překonal. Alespoň to tak vnímá ta část rozdělené společnosti, která nechápe, jak může prezident děkovat té vládě, která svou legitimitu odvíjí pouze z jeho osobního rozhodnutí.
Právě tyto chvíle připomínají časově již odvanutou prezidentskou kampaň ve stylu kdo s koho. Nedělejme si iluze, silná osobnost v čele státu vždy dělí společnost. Ale Zeman udělal v roli prezidenta právě tak málo jako Klaus, aby tento pocit zakryl.
