Pro pozorovatele tuzemského politického provozu je to hodně podivné, a ve světle jiných verdiktů i neveselé. Skoro to vypadá, jako by soudy vypracovávaly návod, jak beztrestně uplácet poslance.
Musíte především pracovat na půdě sněmovny, pak jste beztrestní, i kdyby soud nakrásně konstatoval, že půjčka může být úplatkem. Případ Bárta-Škárka to potvrzuje.
Pokud je poslanec ochoten za úplatek zobchodovat svůj mandát, pak se nemusí uplácející vázat ani na katastr Poslanecké sněmovny. Jak ukazuje případ „trafikantů“ v interpretaci Nejvyššího soudu - pokud jde o vzdání se mandátu, pohnutky v tomto případě vlastně nesmí nikdo posuzovat. Při zachování pár pravidel je poslanec nepostižitelný, i kdyby se svým mandátem obchodoval sebecyničtěji.
Pokud na začátku procesu Bárta-Škárka v sobě někdo živil naději, že soudy pečlivě narýsují, nebo alespoň naznačí, dělicí linii mezi politikou (tedy výměnou služeb, protislužeb a funkcí) a uplácením (tedy předáváním hotovosti maskovaným třeba jako půjčka), pak se dočkal toho nejhloupějšího výkladu. Imunita se smrskla na pár budov v centru metropole a vše, co se děje uvnitř jejích zdí, pak je kryto. Mechanické a návodné.
Soudy pochopitelně nejsou od toho, aby garantovaly úroveň politické kultury v zemi, nicméně zareagují-li na podobné situace takto alibisticky, politici se nebudou žinýrovat.
