V chaosu válečných let se navzájem zabíjeli Ukrajinci, Poláci, Rusové, Němci. Poválečná Ukrajina byla sověty vyždímaný stín toho kdysi pestrého a úrodného okraje Evropy, o níž tak mohlo snít pár ukrajinských intelektuálů, pokud všechny ty hrůzy přežili.
Ukrajina, to je centrum "krvavých zemí", jak tuto část našeho světa nazval historik Timothy Snyder ve své stejnojmenné knize. Je dobré dodat, že jistou část ukrajinské tragédie máme na svědomí i my, když jsme bez mrknutí oka vydali Stalinovi Podkarpatskou Rus, zemi, jejíž obyvatelstvo bylo tou nejvděčnější a nejloajálnější národnostní menšinou z těch mnoha, jež tvořily předválečné Československo.
O SITUACI V KYJEVĚ ČTĚTE ZDE: |
Při pohledu na násilí v Kyjevě, k němuž sahají v posledních dnech i demonstranti, nejeden zkřiví výraz a zděsí se: toto přece ne, to už je příliš, protesty ano, ale pokojné, civilizované, žádný extremismus.
Vynikající ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovič ve svém pátečním dopise evropské veřejnosti prosí, aby lidé v zahraničí důvěřovali demonstrantům, že oni jsou ti, kdo se brání a kdo jsou napadáni. Policie si prý za cíl agrese nejvíce vybírá lidi s evropskou symbolikou. To je jasné rozlišovací znamení: možná naivní, ale stojí jim za to, aby kvůli němu riskovali.
"Evropa" má pro ty lidi význam, který je u nás často už jen zesměšňován. Je jím naděje a touha vyhrabat se z permanentního ponižování a zmaru k důstojnému životu, o němž sní, když sní o Evropě. Je to možná iluze, ale měli bychom jí rozumět. Kdysi, před takovými čtyřiadvaceti lety, byla tato touha to nejlepší, co v nás bylo. Budiž, přišli jsme o ni. Přejme ji nyní aspoň těm zmrzlým lidem na Majdanu.
