Kdo by si myslel, že podobné příběhy patří do historie poloviny devadesátých let, je naivní. I po zkušenostech s bankrotujícími městy se našli radní, kteří kývli na „výhodnou“ nabídku Key Investments. Dnes zbývají jen oči pro pláč a u politiků převládá snaha zachovat si beztrestnost.
Jediným užitkem z krize je investiční střízlivost. Doby, kdy voličům slibovala města akvaparky, stadiony či zábavní areály, jsou definitivně pryč. Odvrácenou stranou je, že nezbývá často ani na údržbu toho, co městu zanechaly předchozí generace.
Patříme k těm z mála zemí světa, kde bohatá města spekulují s obecními penězi a zároveň vyrábějí pomocí vyhlášek a exekutorů ze sociálně slabých bezdomovce, aby z center vyháněla obyvatele a fungovala de facto jako servis pro realitní spekulanty. A konají tak přesto, že je to ekonomicky i sociálně nevýhodné. Doufejme, že se to po podzimních komunálních volbách změní.
