Spouštěč války fungoval takto: Následnické republiky si nárokovaly právo na sebeurčení, ale totéž právo nepřiznávaly „srbským krajinám“, které na jejich území vznikaly. Právě to by mohl být i případ Ukrajiny a Krymu.
Řekněme rovnou, že Vladimir Putin není Slobodan Miloševič. Ale akce typu obsazení krymského parlamentu proruskými ozbrojenci nahrávají tomu, aby za něj byl na Ukrajině či na Západě považován. Moskva, na rozdíl od Bělehradu, nechala Svaz sovětských socialistických republik rozpadnout se bez velké války. Podržela si jen miniaturní „krajiny“ jako Podněstří, Abcházii či Jižní Osetii.
Ale Krym je jiná liga. Na jedné straně sporu jsou Rusové žijící tam po staletí, kteří mají oprávněnou obavu, že budou kulturně i politicky převálcováni. Na druhé straně ti, kteří se zaklínají loajalitou k ukrajinskému státu, ale na jejich občanské postoje by demokrat nevsadil.
Prozápadní Ukrajinci považují za zcela legitimní, že svrhli dosavadní moc v Kyjevě bez ohledu na to, že s ní za asistence Západu (ministrů zahraničí Polska, Německa, Francie) uzavřeli dohodu. Ale zároveň považují za nelegitimní, když si podobné postupy nárokují Rusové na Krymu. Někomu to může připomínat Jugoslávii roku 1991. Jinému zase zrod Československa, když armáda nového státu potlačovala separatisty v pohraniční provincii Deutschböhmen.
Nicméně takové paralely samy o sobě nic nedokládají. Svět je už přece poučenější. Problém je spíš v tom, že poučené kroky nevidíme. Ukrajinský parlament zrušil jazykový zákon připouštějící dvoujazyčnost na území menšin (rozuměj ruských). Můžeme se pak divit, že na krymském parlamentu, který obsadili neidentifikovaní ozbrojenci, se objevila ruská vlajka?
Západ označuje útok na parlament v Simferopolu za nebezpečný a nezodpovědný, ale ozbrojenému odporu na Majdanu fandil. Mezi Rusy se tím posiluje dojem, že Západ fandí nikoliv demokracii pro všechny, ale Ukrajincům proti Rusům, že prvním toleruje to, co druhým upírá. Pokud takové přesvědčení v ruské společnosti zvítězí, Putin bude hájit Rusy v „blízkém zahraničí“ s podobným odhodláním, s jakým Miloševič hájil Srby v „srbských krajinách“.
