Lidovky.cz

Naše pohlavní ústrojí patří ženám, píše o MDŽ Ludvík Vaculík

Názory

  13:28
"Ženy jsou pro lidstvo důležitější než my, ba i naše pohlavní ústrojí patří jim, my jim je jenom nosíme. Jsou ale jako šelmy: derou se někdy i o maso, které už je v jiné hubě," píše v pravidelném sloupku LN Ludvík Vaculík, jenž svůj úterní text pojmenoval Můj Dík Ženám.

Spisovatel Ludvík Vaculík foto: Pavel Brunclík

Minulou sobotu, 8. března, byl Mezinárodní den žen. Podíval jsem se do několikerých novin, jestli si všimly. V našich má Martin Zvěřina přání „Všechno nejlepší“, kde píše, proč ten den u nás upadl: bylo těch adresovaných dnů moc. Já myslím, že je to i tím, že byl spojován s minulým režimem. V některých krajinách se drží. Deník DNES má článek pod titulkem „Co může muž udělat pro ženu? Nechat ji luxovat“. Napsal ho Zdeněk John a tři redaktorky těch novin, Markéta Březinová, Lenka Petrášková a Monika Binarová, píší, jak si představují muže. Přečetl jsem si to s jistým uspokojením, že já si sám všimnu, co je třeba koupit, a poslechnu, když je třeba luxovat. Svou ženu respektuju v jejích zájmech, starám se o její zdraví. Když se mi zdá, že moc pracuje, pobízím ji, aby si odpočala, abych si mohl klidněji lehnout i já. 

V životě jsem měl štěstí na kolegyně a vedoucí. Byly hodné, inteligentní, pracovité: v rozhlase, v nakladatelství i v novinách. „Dajme my si, kamarádi, hore hrát, než nás začnú naše ženy doma sužovat...“ Jsou jistě i písně proti mužům, ale je jich méně, neboť ženy nemají na takové hlouposti čas. 

Mou ženu domácnost baví od dívčích let. A bavilo ji i být matkou. To všecko sloučila s jinými ctnostmi: zájmem o literaturu, přírodu, politiku. Kdybych teď potřeboval psát o ministru kultury, jí bych se musel zeptat, jak se jmenuje, a ona ví i to, co dělal dřív. Poslední dobou žasnu nad tím, že ona má za mne i moje dávné vzpomínky. 

Když jsem se ženil, byl jsem nevědomky odhodlán být věrný. Já myslel, že věrnost sama člověka chrání jako třeba kůže. To mi rozhlodaly ženy: zajímavé, inteligentní, ale lstivé jako ženy. Mrzí mě to. A všem jim to zdeformovalo život. Ovšem začaly ony. Žena potřebuje muže, který ji zaujal chováním, vzhledem, svým dílem, poznat ještě zevnitř a pak už dál třeba nic. Prostě ho jen chtěla poznat. Ženy na to mají kromě našich smyslů ještě jeden orgán. Jedna žena přišla skrze literaturu, na kterou potom nepřišla řeč. Ukázalo se, že chce děcko. Když prý otěhotní, rozejdeme se a už nikdy nebude ode mne nic žádat. To jsem velice pochopil a v úctě se s ní rozloučil. (Vdala se, měla děcko...) Při všem tom jsem myslel na svou ženu. A na moje děti s ní. 

Lituju všeho a čím dál víc si uvědomuju, že ženy jsou přírodní síla zeměkoule. Jsou k nám agresivnější než my k nim, protože mají vyšší důvod. Žena vyhlíží muže s odhadem, jaký s ním bude mít život a jaké děti. Muž tak dalece pod jejím oděvem nejde. Jsou pro lidstvo důležitější než my, ba i naše pohlavní ústrojí patří jim, my jim je jenom nosíme. Jsou ale jako šelmy: derou se někdy i o maso, které už je v jiné hubě. 

„Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužský tak drahý. Na rynku jich prodávají čtyři za dva krejcary. Jedna ženská za tisíce ještě není k dostání.“ - Správně. 

Témata: Ludvík Vaculík
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.