Muž, který šlechtíval inteligentním, nehulákavým, jemně ironickým i nostalgickým humorem nejen vlny Vltavy, ale dokonce i obrazovku České televize. Kupodivu si tehdejší televizní vedení zjevně nemyslelo, že cílový televizní divák je hulákavý primitiv a že kdo není primitiv, jeho problém.
K šedesátinám si Přemysl Rut přednadělil na sklonku loňského roku mohutný zpěvník Gloria i gaudium. Česká písnička mezi kostelem a hospodou. Mohl by se nazývat i „Zpěvník zbožný“ či „Zpěvník vlastenecký“, kdyby tyto pojmy nebudily dnes spíše lehké podezření. Neboť skýtá podstatný výběr z toho, co by se mohlo nazvat zlatým fondem českého národního zpěvu.
Svatý Václave i Závišova píseň, Ktož jsú boží bojovníci i Narodil se Kristus Pán, Chtíc, aby spal i Umříti musím. A tak dále, na závěr pak písně kramářské a dělnické, až na práh 20. století. Tam pak může čtenář otevřít druhý, v pořadí vydání však Rutův první zpěvník Orchestrion v hlavě. Česká písnička mezi poezií a divadlem (2010), kde zase najde to nejlepšíz Hašlera, Ježka, Šlitra i Skoumala. Tedy vzhůru ke klavíru a zpívat!
A to je jediná slabina Rutových zpěvníků: Moc objemné. Když je postavíte na klavírní notový pultík, kniha padá, hřbet se láme. Ale řečeno v duchu poetiky raných Rutových knih, jako je Náměsíčný průvodce Prahou (1991): Až nás jednou jako zpěvníky postaví na svůj kosmický klavír Velký Klavírista – kéž se naše hřbety neukážou nalomenými. Kéž z našich stránek může božskýma rukama zahrát melodii třebas prostou, ale poctivou.
