Na pohled ty zprávy mohou vypadat jako plichta – v jedné věci (odzbrojení proruských milic) Putin prohrál, ve druhé (federalizace Ukrajiny) vyhrál. Ale ve skutečnosti vítězí.
Putin by působil defenzivně, kdyby jeho cílem byla válka. Ta jím ale není. Putin působí jako vítěz v tom smyslu, že má situaci pod kontrolou a může dělat, co uzná za vhodné. Může tlačit na vládu v Kyjevě i na separatisty východní Ukrajiny. Může vyčkat, jak se federalizace vyvrbí, nebo může hrozit silou. Tak či onak, pro mnohé je tím, kdo zabránil vyhrocení. Válka nebude, oddechne si hlavně Západ. Nepřipomíná to něco? Jistě, loňskou situaci v Sýrii. I do ní se vložil Putin a získal nimbus mírotvorce. Válka nebude, znělo světem a Putin sbíral body.
Důležitější ale je, jak Putin k roli mírotvorce dospívá. Ovládá strategii, jíž politologie říká „vytvářet fakta na zemi“: nejdříve vyhrotit problematickou situaci a pak profitovat z jejího řešení. Obsadit vojensky Krym a pak tam uspořádat referendum. Podnítit napětí na východě Ukrajiny, pohrozit Kyjevu silou a pak zapůsobit jako mírotvorce.
Právě to – posilování rozhodující pozice – je jeho cílem, ne válka. Jen proto může Putin na pohled působit, jako že si protiřečí. Ve čtvrteční televizní debatě s občany tvrdil, že nelegitimní a zločinná vláda v Kyjevě poslala armádu na civilisty (rozuměj: proruské milice). Večer v Ženevě už šéf jeho diplomacie Lavrov nejen jednal se zástupci „zločinné“ vlády, ale i souhlasil s tím, že ozbrojenci budou odzbrojeni.
Hrome, tak jak to je? Byli to ozbrojenci, nebo civilisté? Obojí zároveň přece platit nemůže. Ale pro Putina může – podle toho, co, v jaké situaci a pro jaké publikum se hodí. Na jeho cíli to nic nemění. Ten cíl je jasný, neskrývaný a veřejně opakovaný: Krok po kroku posilovat vliv, který byl Rusku – podle většiny Rusů nespravedlivě – dvacet let upírán. Tak se chová někdejší proponent agresivního režimu, kterému se po studené válce nikdo neodvážil říci, že ji prohrál.
