Z hlediska elementární logiky je to jediné rozumné řešení. Pro „přivlastnění“ a zároveň odcizení dítěte druhému z rodičů by v opačném případě stačil jen fakt, že dotyčný má potomka momentálně „pod palcem“ a není ochoten se na ničem domluvit.
Ústavní soud dokonce odkývl i to, že obecný soud nekapituloval před matčiným účelovým přestěhováním se do vzdáleného města. Dítě má dva rodiče, je to jeho i jejich právo a nikdo v tomto trojúhelníku nemá figurovat jen jako objekt. Šťastný konec nečekejme, jak nepřekvapivě konstatuje i ÚS.
Harmonické, výchovné prostředí se vždy primárně odvíjí od vztahů mezi rodiči. Když to po rozvodu dopracují až k soudním tahanicím, je zřetelné, že se dohodnout neumějí a minimálně jeden ani nechce.
Soud je potom vždy jen nucen hledat nejméně špatné řešení pro všechny a rozhodnout v zájmu potomka a přitom nepoškodit rodiče. Obvyklou soudní praxí v tuzemsku je vyhovět matkám, lze to přičíst i feminizaci soudů, nicméně jeden by čekal nějaké ty protesty proti genderovým stereotypům.
ZVĚŘINA: Potomek není majetek
PRAHA -
Ústavní soud se zastal rozhodnutí, které určilo ani ne tříletému dítěti proti vůli matky střídavou péči. Obecný soud zohlednil potřebu dítěte mít oba rodiče a shledal ji důležitější než námitky a nařčení, které matka chrlila na otce.
