Poslední roky jeho vládnutí už jeho obraz bledl a objevovaly se na něm hluboké šrámy – ať už kvůli korupční aféře v jeho rodině či kritice, která se na kdysi téměř bezmezně oblíbeného monarchu snesla kvůli jeho (ne)slavné výpravě na slony v době ekonomické krize.
ČTĚTE VÍCE |
Ať už jsou pravou příčinou jeho odchodu skutečně zdravotní problémy, jak média bezprostředně po oznámení jeho abdikace uváděla, či něco jiného, je to vlastně jedno. Jakkoliv to může znít cynicky, tak Juan Carlos trůn opouští ve správnou chvíli, neboť jinak by mohl jeho odkaz utrpět ještě víc. A je to odkaz výjimečný.
Vzepřel se svému předurčení
Máme před sebou příběh muže, který byl vychováván frankistickým režimem, aby mu dodal legitimitu a zajistil jeho kontinuitu i poté, co se „Caudillo“ odporoučí. Příběh vůdce, který se svému předurčení poté z velké části vzepřel, postavil se armádním pučistům a nasměroval Španělsko směrem k liberální demokracii. A příběh monarchy, který si dokázal získat přízeň odpůrců, pro které byl ještě o pár let dříve zrádcem.
Král Juan Carlos I. nebyl jistě dokonalý a bezchybný. A přestože jeho abdikace následuje po podobných loňských odchodech nizozemské královny Beatrix a belgického krále Alberta II., v případě španělského monarchy jde o něco, pro co je i slovo „výjimečný“ slabé.
