S Petrem Václavem se znám dlouhá léta, ovšem s velkými mezerami, protože on se ukáže v Praze jednou za čas a zase zmizí v Paříži, kam jaksi mentalitou, založením a důrazem na vyčištěné boty patří.
Mně se jeho filmy vždy líbily: vzpomínám na jeho dávnou filmovou meditaci o zániku noblesy v Čechách, půlhodinovou esej Paní La Murie z roku 1993, to ještě studoval na FAMU dokument; potom na syrový film Marian o té kladbě narodit se v téhle zemi jako Rom; a silně se mě jaksi osobně dotkly jeho Paralelní světy, řekl bych, že „nejfrancouzštější“ český film, čímž myslím takovou tu sofistikovanou jemnost a přesnost, se kterou popsal city a jejich schopnost komplikovat se a vlát do různých směrů.
To už je dvanáct let, vzpomínám, jak jsem po premiéře prostál večer s Jiřím Cieslarem, nejlepším filmovým kritikem-esejistou těch časů (a mého života), který si Petra Václava velmi vážil a kterému i ta jeho „francouzskost“ byla blízká a souzněla z jeho složitou duší. Vždycky si na Jiřího v té souvislosti vzpomenu.
VŠECHNY FOTOBLOGY JIŘÍHO PEŇÁSE |
Takže jsem byl moc rád, když mi před časem Petr navrhl, jestli bych s nimi nejel na premiéru jeho nového filmu Cesta ven - do Ostravy. Tam se ten film před rokem točil. Napsal mi tehdy, že podmínkou by bylo, abych se necítil špatně či zkorumpován, kdybych pak o filmu chtěl napsat kritiku. K nám do Lidových novin však recenzi – a velmi dobrou – napsal kolega Marcel Kabát, takže já, byť opravdu lehce zkorumpován těmi dvěma dny v Ostravě, můžu s klidem napsat, že jsem byl tím filmem zasažen, silně zaujat a že ho považuju za mimořádný.
V tom vlaku obsadila Cesta ven dvě kupé, Petr seděl naproti francouzské novinářce, prý velmi slavné, čemuž věřím, skutečně vypadala jako z Le Monde, a také byla, měla pěkný blok, do kterého si dělala poznámky, velmi chic brýle a když mohla, tak kouřila – nikoli ve vlaku, přirozeně. Dva Francouzi byli rovněž sympatičtí, jeden z nich střihač, druhý asi jeho kamarád. Český štáb byl složený z produkčních a producentů, mladých kluků a milé dívky, která měla pro mě lístek.
Ve druhém kupé sedělo herectvo, tři holky a jeden kluk, na ty holky jsem tedy hned zíral, ale zdrženlivě, aby to nevypadalo: jedna taková baculatá legrační patnáctka se furt smála a když jsme pak vyšli ven z nádraží a bylo sychravo, tak jsem viděl, že má na nohách žabky bez ponožek, tak jsem říkal, že jí nějaké koupím a ona se smála, že můžu, ale že je v pohodě. Ty starší byly jednoznačně kočky, romské krasavice exkluzivního typu, o nich jsem věděl, že v tom filmu mají velké role, jedna se jmenovala Klaudie, druhá Natálie, před pár dny se vrátily z Cannes, kam je Petr vzal a kde se Cesta ven promítala.
Znal jsem je z reportáže Ivany Svobodové z posledního Respektu, která tam s nimi jela, takže jsem věděl, že to jsou mladé, sebevědomé ženy, které si v životě vedou dobře a statečně: Klaudie je z Ústí, kde pracuje jako prodavačka, na kterou se myslím brzy začít chodit dívat celé Ústí, a Natálie z Prahy a už prý hrála v jednom bollywoodském filmu, protože skutečně vypadá jak dcera indického maharadži.
V Ostravě jsme vystoupili na nádraží Stodolní, odkud se rovnou chodí do těch hospod, co jsou tam v každém domě, pokud nevyhořely. Moje znalost té ulice je jen povrchní a až na jednu výjimku pouze denní. Nelíbí se mi to tam a když jsem jí další den brzy ráno procházel, protože jsem šel na to nádraží, bylo mi těch ožralých lidí, kteří se potáceli z těch brlohů, kde už (nebo ještě) v sedm ráno duněla stupidní duc duc hudba, jaksi líto, neboť mě den začínal, jim končil. Ale naše výprava tou ulicí jen prošla a mířila do podniku, kde se večer měl konat raut čili večírek po projekci. Složili jsme tam víno a šli se ubytovat. Já pozoroval periférně Francouze, co na tu Ostravu říkají. Ale nezdálo se mi, že by byli příliš vyvedeni z míry.
Projekce se konala v obchodním domě Futurum. Nebo Forum. Petr, herečky a štáb jeli napřed, já se šel projít po okolí ubytovny České televize Ostrava, kde jsou skromné, ale dostačující komůrky k přespání. Za chvíli jsem už nevěděl, jestli mám jet do Futura, nebo Fora. Všechny ty obří obchoďáky se v téhle zemi jmenují buď Futurum, nebo Forum. V Ostravě je myslím obojí. Nebo si to aspoň mysleli lidé, kterých jsem se ptal. Ptát se v Ostravě lidí na cestu, znamená nejdříve překonat názor, že jste divný, polovina lidí se lekne. Otázka: prosím vás, jak se dostanu do Futura, nebo Fóra, však poněkud ztrácela smysl, neboť obě možnosti existovaly. Rozhodl jsem se pro jednu možnost, už nevím jakou. Nakonec jsem tam skutečně došel a dojel několika tramvajemi. Právě nastupovala filmová delagace.
Pak začal film. Seděl jsem vedle Ivany Svobodové, která byla ještě trochu opálená, jak byla v těch Cannes. Po dvaceti minutách filmu jsem se k ní naklonil a řekl: čoveče, já mám o tu holku strach. Ona mi řekla: já taky a to už jsem to viděla třikrát.
Ten film je o vzpouře. O vzpouře, jejímž cílem je přitom udržet základní stabilitu a únosnost života. To děvče, kterou tak přesvědčivě a přirozeně sehrála ona Klaudie, se nesnaží o nic jiného, než neupadnout, neutopit se, nepropadnout se pod led, udržet se zuby nehty na hladině. Přitom každý krok je pro ni, pro člověka s jejím stigmatem a v jejím prostředí, chůzí po tenkém ledě. Všechno je pro Roma těžší, všechno je u něj ohroženější, Rom nikdy, a mladá žena tím spíš, neví, odkud přijde nebezpečí, nějaká pohroma, nějaká šikana, ústrk. Může se spolehnout jen na to, že to bude mít - pokud zcela nerezignuje a nepropadne se - vždy obtížnější.
První záběr vytvoří sugestivní tísnivou atmosféru. Žaneta nemůže spát, převaluje se, pak se posadí ke stolu, ozývá se její srdeční arytmie. Je šero a lezavo, mrtvolnaté světlo rozbřesku, který nikdy v té zakleté šedivé zemi nenastane zcela: pije kávu a hledí do prázdna jak unavená srna...
Václavův film má ovšem daleko od protirasistické agitky. Odpor k rasismu v divákovi mobilizuje hlouběji: skrz prožitek soucitu a solidarity, skrz zážitek nespravedlnosti, kterou člověk cítí a prožívá jako svou vlastní. Ty obrazy putování romské madony skrz zpustlou a nehostinnou zemi, jakkoli za srdce beroucí, nemají dojímat, je jim cizí idealizace nebo romantizace „romského“ života a sama hrdinka také není cikánskou svatou.
Film je naprosto přesvědčivý v tom, jak ukazuje dvojí bídu romské existence v Čechách etc. Nejen tu, kterou jim připravují gádžové, ale i situaci romského etnika, které ztratilo samo sebe, žije v odcizeném, polozpustlém a i sebou samými vybydlovaném a ničeném světě. Do něj přitom jako by nepatří, nestačí na něj, jsou v něm trpěnými a spíš přímo nechtěnými hosty. Jenže jiný, ten svůj, už nemají. Z romství jim zůstaly jen ty hůř uplatnitelné jevy a projevy: temperament, muzikálnost, pospolitost, v níž se na chvílí rozpouští strach a tíseň z toho, co bude zítra.
Film jde ke kořenům, ale není funadamentalistický, přiznává, že neví, jaké je řešení, že možná není žádné řešení. Poslední cesta hrdinky vede do zpustlých Sudet, kde parta Romů pod tvrdým vedením šéfa Mariana (ano, toho kluka, co hrál před patnácti lety v Marianovi, poněkud přibral..) jezdí vydělávat eura přes hranice do Bavorska: montují tam okna v nějaké malé fabrice, což ostatně odpovídá skutečnosti – vůbec film má mnohé veristické, dokumentární rysy, scény jsou točeny v reálném prostředí, herci-naturščici hrají sebe samé, přitom bez pitvoření a naturalismů.
Parta těch cikánů kousek za hranicemi zastaví, protože jsou po včerejší pijatice strašně zmožení. Žaneta se jde projít, zapálí si cigaretu, pustí se do ní zima, je mlha, Žaneta se v ní ztrácí... Kudy vede cesta ven, nikdo netuší.
Shodou okolností jsem pár dní před cestou do Ostravy dělal rozhovor s Ivanem Motýlem, mým bývalým kolegou z Týdne, ostravským básníkem a impresáriem tamní kulturní scény. Záminkou bylo vydání antologie ostravské poezie, kterou on dal dohromady. Nazval ji Briketa a vydaly ji Větrné mlýny. A já se v poslední otázce Ivan zeptal, jaká ta současná Ostrava vlastně je, co se v ní za poslední roky nejvíc změnilo. Jestli je už normálním městem. A on mi odpověděl - písemně – takhle.
Ubylo sice zuřivých havířů, kteří vám dali na budku jen proto, že vypadáte jako student, ale přicházejí horší časy. Vyrůstal jsem mezi Romy, mám je rád, ale dnes jsou nezvládnutelnou a hlavně nevychovatelnou komunitou, což vím i od kamarádů, kteří učí na romských školách. Ovládají stále větší prostor, bezpečno je večer jen v několika málo ulicích v centru. Provozuji v Ostravě-Přívoze galerii, pořád tam někomu vykrádají auta, přepadají mi moje hosty, když jdou přiopilí domů, v ulicích tam Romové nabízejí heroin i perník. Koupíte tam vlastně všechno, pořád mi někdo nutí počítač, ledničku, hodinky. Nekupuji, samozřejmě. Do tramvaje v noci, aby měl jeden strach nastoupit.
Tohle je divná doba, Ostravu čekají ještě krušné doby, jediné řešení vidím v internátních školách, kde budou malí Romové zavřeni celý týden s kvalitními pedagogy a vychovateli. Ale na to nemá nikdo peníze, navíc je to prý xenofobní návrh. Tak nevím. Cikáni, s nimiž jsem chodil v Ostravě do třídy, dokonce četli,F jeden i Julesa Verna. To je dnes nemožné, byl jsem nedávno v rodině, kde během jarních prázdnin spotřebovali všechny učebnice dětí místo toaletního papíru.
Já bych dodal tohle:
Romové, naši cikáni, to je skutečná zkouška téhle země, zkouška, v které my Češi, propadáme. S cikány se v této zemí šíbuje jako s materiálem už šedesát let: po vyhnání Němců posloužili jako hmota, kterou bylo možné navézt do děr ve zpustlém pohraničí. Celé kolonie se v 50. a 60. letech přesazovaly ze slovenských osad do secesních měšťanských domů v západních a severních Čechách, ve Slezsku i Moravě. Když se Češi v rámci budovatelských úspěchů rádi stěhovali ze zchátralých domů v historických centrech svých měst do paneláků, cikáni opět přišli vhod. Nastěhovali se (čili byli nastěhováni) do domů, které by jinde byly chloubou měst, ale ve kterých u nás nikdo nechtěl bydlet. Byla tam zima, vlhko a nerovné zdi. Nyní je umíme opravit, zcivilizovat a je pěkné bydlet ve starém domě. Neplatiče, jaká náhoda, že právě cikány, vyvezeme. Kam? Některé do unimobuněk. Jiné do zpustlých baráků co nejdál od města, nejlépe v noci.
Existují už desítky, možná stovky nových ghett, jež vznikla jako „rozumné, rázné a spravedlivé řešení“ problému s nepřizpůsobivými obyvateli, shodou okolností Romy. Je to řešení, kterému většina společnosti tleská, ale jeho důsledkem je časovaná bomba.
Ta bomba už tiká. Kdesi v ghettech, rozpadlých barácích, uprostřed louží, smetí a odpadků, za něž máme i ty lidi, kteří mezi nimi žijí. Že to nevidíme či nechceme vidět - to je náš, český problém! Problém jak hRom.
A ještě tohle:
Stát proti nim znamená likvidovat budoucnost téhle země už proto, že Romové ji budou vytvářet stále silněji. To je realita a je na nás, zda v této zemi bude zanedlouho, třeba už za deset, dvacet let, žít milionová tlupa zdecimovaných, zkriminalizovaných a zbědovaných ubožáků, závislých na sociálním systému (a na drogách a lichvářích), který se z toho nutně zhroutí. Nebo jestli se podaří ten propad zatím desetitisíců, možná už statisíců lidí odvrátit, nebo alespoň zmírnit. Alespoň ty lidi udržet nad vodou.
Obávám se, že si tu jen málokdo uvědomuje hrůzu romského problému. Tzv. politické elity jej vnímají nanejvýš jako boj sloganů a gest. Jedni jsou zlí a nemilosrdní, druzí hodní a dobromyslní. Na jedné straně studená tvrdost srdce, na druhé kýčovitá slabost mozku. V obou případech zcela mimo skutečnou realitu cikánské katastrofy, která se tím čím oním gestem nepohne ani o píď.
Jsem zatím přesvědčen, že česká většinová společnost, o níž si sice nelze dělat iluze, není ve vztahu k Romům primárně rasistická. Zatím. Její vztah k Romům určuje nikoli barva kůže, ale konkrétní zkušenost. Zkušenost s domy, které se mění v ruiny, s jejich okolím, z něhož bývá smetiště, s krádežemi, jež už leckdo z nás zažil, s prostitucí, dealerstvím drog, se sociálními, civilizačními a kulturními poměry, které patří do třetího světa a i tam by byly považovány za neúnosné.
Z tohoto konkrétního pekla, doprovázeného vlastní materiální a duchovní bídou, zatím vzniká česká protiromská averze, nikoli z jakýchsi iracionálních rasových pudových pohnutek. Rozdíl mezi rasistou a antirasistou není v tom, že ten druhý to nevidí, nechce o tom slyšet, případně jede do Let řečnit o té hrůze, že tam je vepřín. Antirasista ví, že se s tím konečně něco zásadního musí začít dělat.
A hned. A to hlavně s dětmi. A rychle. A za strašné peníze. A s armádou pedagogů, asistentů, dobrovolníků, specialistů. Že se z toho musí stát věc celého národa. Něco jako národní obrození číslo dvě. Naše romské obrození. A že to bude stát pot a slzy, doufejme ale, že ne krev. Ta je ostatně naprosto stejná.
Já ani nedutal, zato ze sálu se každou chvíli ozýval smích. To když Romové, kterých tam byla tak třetina, uviděli na platně sebe nebo nějaké své známé či příbuzné. Nejvíc se smáli při opravdu komická scéně, kdy se parta romských grázlů, ale spíš grázlíků, domlouvá, že vykradou vilu politického prominenta-populisty. Je to bizarní scéna, jeden z těch spíš smolařů než opravdových darebáků hraje zfetovaného tak přesvědčivě, že jsem se pak Petra Václava musel jít zeptat, jak to udělali. On říkal, že ten kluk zfetovaný na place nebyl, ale velmi dobře to znal a tedy věděl, jak to zahrát. A že to je kluk, který teď sedí za nějakou drobnou krádež nebo se mu nějak nakumulovaly podmínky, ale den předtím ho na pražskou premiéru vyreklamovali a tak mohl přijít, ale hned pak se musel vrátit do kriminálu. Stihnul ale ještě zahrát písničku, která v tom filmu zazní a která by se mohla stát etnohitem. Slova zní takhle: Marcelo, mám tě rád, / budeme se milovat / sedmeme si ke stolu / vypijem si kofolu...“
Mnohokrát se pak hrála na rautu po představení. Dlouho mi pak zněla v uších.
Včera jsem s Petrem Václavem mluvil. Říkal mi, že od premiéry si lístek koupilo 820 diváků... To je skutečně hodně málo. Mluvil o tom klidně, bez hořkosti, prostě to lidi nezajímá. Říkal jsem mu, že chyba není na jeho straně, ani toho filmu. Ten se snaží udělat maximum, co jen film zmůže.
Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/
