Překladatelem-tvůrcem byl klasický filolog Jan Šprincl, který celé Březinovo dílo přeložil do latiny. Vydání se nedožil. Až nyní je edičně připravil březinolog Petr Holman. Pro jakého ale, proboha, čtenáře byla tato nesmírná práce podniknuta?
Za prvé, Jan Šprincl jakožto filolog staré školy věřil, že latina se jako literární jazyk udrží i v nové době. Pro odeonský Slovník latinských spisovatelů (1984) ostatně zpracoval hesla desítek autorů novolatinské literatury – za zrcadlem skrytého proudu moderní evropské kultury.
Za druhé, Šprincl pokládal Březinovo dílo za to nejcennější, co může česká poezie dát světu, byť „jen“ zvolna se úžícímu světu klasických vzdělanců.
Za třetí, sám akt překládání Březiny do „mrtvého“ jazyka byl mu aktem duchovní rezistence, aktem exodu do alternativního vnitřního světa, odděleného od blbského světa normalizace.
Autor předmluvy Xavier Galmiche trefně připomíná, že podobný akt „exodu do latiny“ podnikal v téže době Eugen Brikcius – který ovšem psal novolatinskou poezii jednak původní, jednak humornou. Lze se tomu smát, krčit rameny, označovat to za kuriozitu a ztrátu času. Ale což si to i přečíst? Aspoň kousek. Byť i jen s troskami znalostí latiny.
Kniha Ottocarus Březina – Opera poetica vyšla jako česko-latinská bilingva, takže lze srovnávat verš za veršem. Má, věru má to svou prazvláštní, exkluzivní, bizarní, pošetilou krásu. Řečeno se svatýmAugustinem: Tolle, lege – vezmi a čti.
