Chodec se stává ve velkých městech stále reglementovanějším druhem. Na jednu stranu radnice pompézně vyhlašují pěší zóny, na druhou stranu se šíří komunikace typu magistrál vyhrazených jen pro auta, kde de facto platí dálniční pravidla. Ubývá „šedých zón“, v nichž by se chodci, motoristi, cyklisti a uživatelé různých vozítek spontánně dohodli a tak nějak se vedle sebe poskládali.
Řečeno hodně vyhroceně, situace na zvlášť exponovaných místech začíná získávat rysy jakéhosi apartheidu. Tak jako byly ve staré Jižní Africe oblasti jen pro bílé a jen pro černé, jsou v dnešních českých městech oblasti jen pro chodce a jen pro auta. Na „zbytku“, respektive na průniku prvních s druhými, vládne napětí, což dokonale ilustruje pražská křižovatka na náměstí I. P. Pavlova. Je to – ve vyspělém světě zřejmě unikátní – úrovňové křížení dálnice s tramvají a přechody pro chodce.
Jistě, takové spory byly i dříve. Až na samém konci 19. století se prosadil návrh pražského radního Vojty Náprstka – aby dětské kočárky jezdily po chodnících, a ne už v jízdní dráze mezi koňskými povozy. Ale považoval by Vojta Náprstek vozítka Segway za obdobu kočátků, ba přímo za chodce? Toť otázka.
Jsme v situaci, dky chodci už byli vytěsněni z vozovek (není-li to náhodou pěší zóna) na chodníky. Na chodnících bývají ovšem vytěsňováni cyklisty. Kde jsou časy, kdy se vymáhalo pravidlo, že cyklista starší deseti let je součástí silničního provozu – že do deseti let věku smí jezdit pouze po chodníku, ale potom už pouze na vozovce. Mají provoz na chodnících zahustit ještě vozítka typu Segway? Nebo je na čase vyrukovat s heslem „chodníky chodcům“?
Na dávném kresleném vtipu indián pozoruje cyklistu a říká: „Líná bledá tvář – i když jde, musí sedět.“ Dnes by mohl při pohledu na segwaye říkat: „Líná bledá tvář – i když stojí, musí řídit.“
