Lidovky.cz

PEŇÁS: Hradec paní Králové aneb Saša ptáčník

Názory

  21:28
Hradec Králové se mi jeví jako nejspořádanější město republiky, však se mu také za té první říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Já třeba snad ani nikoho tady v Praze z Hradce neznám, což bude tím, že když je někdo z Hradce, tak tam zůstane a nechce se mu z něj. Je to město za odměnu. Aspoň mně se to tak jeví.

Hradec Králové se mi jeví jako nejspořádanější město republiky. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Hradec mi připadá jako ideální polis dle Platonových představ. Je to tam tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít pěšky z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí. Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří. Je to město, které má starou část a moderní část, a přitom obě zajímavé, což je spíš výjimka. Lidé tam jezdí trolejbusy a na kolech, jichž je před nádražím na stojanech tolik, že to připomíná Holandsko. Většina památek je opravená – nebo se, jako Bílá věž, zrovna opravuje - a jsou u nich informační tabule. Muzeum, které si nechali předci navrhnout od nejlepšího architekta doby, Jana Kotěry, je krásné a divadlo velmi živé a přitom náročné. Obyvatelstvo se mi tam jeví až nečesky příjemné a vlídné a přitom je to historicky české město, Němci tam na rozdíl od jiných českých historických měst byli vždy v menšině, na čemž mají problematickou zásluhu husité, kteří to tam od nich vyčistili, přičemž vzal za své i hrad, takže Hradec je paradoxně bez hradu. Na jeho místě stojí restaurace Na hradě a kdysi tam byl kněžský seminář, protože Hradec byl zbožné a církevní město, které nyní připomíná barokní budova biskupství na náměstí a jiné pamětihodnosti. Narodil se tam ostatně Jaroslav Durych, který odněkud svůj katolický temperament načerpat musel.

Je to město, které má starou část a novou část, a přitom obě zajímavé, což je...

Zmínit bych se mohl o zmizelých bastionech a časech, kdy Königgrätz byl pevností, ale to bych příliš zabíhal. Přejdu proto rychle na mosty, protože tam tekou dvě řeky, které se decentně slévají v cípu, jež tvoří růžový palouk v Jiráskových sadech se sochou soutoku. Alegoricky je tento styk ztvárněn kohabitací mladíka Labe a dívky Orlice. Nahé Labe dělá zvláštní gesto rukou, jako by chtělo cosi zadržet, možná ono splynutí nebo co, nahá dívka Orlice je zcela smířená, oddaná a vláčná, snad se bude mít zdrženlivý mladík k dílu. Pěkná socha. Jak to ale asi měl sochař Josef Škoda v ateliéru, když ji v roce 1934 modeloval? Mohl ten mladík pak jen tak vstát? A ta holka, nebyla pod zákonem? Prošla by taková lehce pedofilní skulptura dnes? Každopádně je to pěkné místo a pěkný soutok.

Mohl ten mladík pak jen tak vstát?

Hradec historický je tvořen návrším, řekněme akropolí, což je další důležitá věc pro polis. Na tom návrší stálo cosi opevněného už za lužické kultury a pak za prvních Přemyslovců tam vybudovali onen Hradec, ke kterému pak po jejich vymření přibyde ono Králové. Plným jménem by se Hradec měl jmenovat Hradec paní Králové, neboť roku 1307 byl zapsán jako věno českých královen.

Tou první a nejdůležitější byla Eliška Rejčka, po královském otci Polka, po matce Švédka – její švédské jméno bylo Rikissa, dvakrát česká královna a již v pětadvaceti dvakrát vdova – po Václavu II., kterému přinesla polskou korunu, a po Rudolfovi I. Habsburském, který umřel sotva po roce manželství na úplavici u Horažďovic, byv předtím prý tělesně vysílen intimitou s mladou královnou. Zřejmě tedy fatální žena českého středověku – velký historik Georges Duby, který napsal ty krásné knihy o „vznešených paních 12. století“ by u ní našel látku k obdivu. Vzpurná, pyšná a přitažlivá žena, která v tom mezičasí po smrti svého nevlastního syna Václava III. a nástupem mladého Jana Lucemburského hrála prim v království, o které svedla spor se svou nevlastní dcerou, o šest let mladší Eliškou Přemyslovnou, jež pak sňatkem s mladým a naivním Janem triumfovala, ale bůhví, prožila-li šťastnější život. Spíš nešťastnější. Štěstí naopak zřejmě přálo Rejčce, která ho našla po boku Jindřicha z Lipé, nejmocnějšího muže slabého království prvního desetiletí vlády Jana Lucemburského. Za ním, tedy za Jindřichem odešla v roce 1318 Eliška Rejčka z Hradce do Brna, které si Jindřich zvolil za své sídlo. Tam založila v roce 1323 klášter - na Starém Brně -, kde spočinula, a v němž pak o pět set let později prováděl své pokusy s hrachem Gregor Johann Mendel. Ale to už s Hradcem nesouvisí.

Plným jménem by se Hradec měl jmenovat Hradec paní Králové.

Když jsem tak chodil Hradcem, vidím dům, jehož stavitel byl s věcí obeznámený. Hledím na fasádu se sochou královny, k níž se vine pes šakalovitého typu, když v tom se otevře okno a v něm milá starší paní, která na mě volá: Čtete ten nápis, že? Tak tam stojí: „Hledejte pravdu, Hradečtí, neboť pravda přemáhá.“ Přičemž to poslední slovo slabikovala: pře–má-há. Rozumíte?, zeptala se. - No jakože unavuje, pravda unavuje, zkusil jsem to. - Ale prosím vás, vítězí!  rozumíte?, jako někoho poráží, tedy přemáhá nepřítele! zavolala ta paní. - No když v to domě bydlíte, tak to jistě musíte vědět, řekl jsem.

Ale prosím vás, řekl jsem pak ještě zkušebně, ta socha, to je Eliška, že? Jenže jaká? Eliška Rejčka, Eliška Přemyslovna, anebo Eliška Pomořanská?, zeptal jsem se, i když jsem to věděl. – Paní nezaváhala: No přece Rejčka, kdo jiný, kdyby to byla Pomořanská, která sice dostala Hradec od manžela taky věnem, tak by tam trhala podkovu nebo aspoň dráty by ohýbala nebo rvala pancíř, to je jasný, že to není ta Němka z Pomořan. A Přemyslovna, ta už vůbec ne, tu takhle v Nymburce, kam přijela přestrojená za babku a kde ji schovali, aby se pak mohla v klidu provdat za toho Lucemburka. Kdepak tahle, Rejčka to je.

Hledím na fasádu se sochou královny, k níž se vine pes šakalovitého typu.

Ale, pane, pokračovala ta vzdělaná paní, to byl mimořádný kus, ta Ryksa, jak jí říkali Poláci, té si my Hradečáci ceníme, ona založila ten kostel svatého Ducha na náměstí, i když ho dokončila až ta druhá Eliška, teda ta Alžběta – protože víte, že Eliška, to je Alžběta, prostě Elisabeth, Pomořanská, však ta tady v Hradci zemřela, léta Páně 1393, patnáct let po svém muži, císaři Karlovi, pohřbená je ale vedle něj, ve svatém Vítu v Praze, to by se nehodilo, aby ležela bez svého muže. I když zajímavé je, že tu Rejčku k Václavovi II. a ani k tomu mladýmu Rudolfovi, co se mu říkalo král Kaše, protože prý byl lakota, po smrti nedali, ta leží vedle toho svýho Jindřicha ve starým Brně, v tom kostele, kterej je taky z režnejch cihel, to se hned pozná, že byly ze severu, vždyť ta Rejčka se prý nenaučila do konce života česky, i s tím Jindřichem mluvila německy, vždyť byl taky z Bömisch Leipy, ale to se nedá nic dělat. Ona byla taková, řekla bych, svérázná a drsná a možná trochu i ujetá, prý se chodila dívat, jak se mučí lidi, to víte středověk měl své pro i proti. Ale víte, co je mi na ní sympatický, že potom, když odešla do toho Brna, tak už si dali s Jindřichem, kterej nejdřív dělal mladýmu Janovi problémy, pokoj. Žili si spokojeně na Starým Brně nebo jak se tam říká: Oltecu, měli pěknej, některý říkaj, že přepychovej dvůr, nejspíš se měli rádi – i když ten Jindřich byl pořád ženataj, měl se svojí ženou odkudsi z Německa fůru dětí, ale byl s tou Rejčkou, no člověk by neměl soudit, aby nebyl souzenej, že jo pane.

A co vy tady vlastně děláte, zeptala se ta paní.

Ale já se jen tak procházím, víte, řekl jsem poděkoval a rozloučil se.

Ona založila ten kostel svatého Ducha na naměstí.

A to byla pravda. Procházel jsem se po Hradci, protože jsem měl chvíli čas se procházet, neboť jsme tam odjel na divadelní festival. Měl jsme takovou záminku, kterou jsem původně nebral vážně, ale pak se vážná ukázala, že totiž jsem tam měl moderovat setkání první Havlovy hradní party, což měla původně moderovat slavná Renáta Kálenská, které se ovšem co nevidět narodí dítě, což je skvělá věc a to jí to moderování překazilo. Tak jsem to vzal za ní, což tu píšu jako omluvu, neboť já žádný moderátor nejsem, neboť mi k tomu chybí taková ta běžná vybavenost, jakou je schopnost se jednoduše a srozumitelně ptát na věci, které zajímají ne mě, ale ostatní. Podle toho to pak dopadá.

Byla tam tedy Eda Kriseová, Anna Freimannová, Petr Oslzlý a Saša Vondra.

To setkání dal dohromady režisér Vladimír Morávek, impresário Divadla Husa na provázku, které Havla jaksi adoptovalo a on sám se tam cítil asi i velmi dobře, neboť tam vždy byli zajímavé a krásné herečky a citliví a plaší mladíci. Morávek také před rokem svedl boj, no boj, spíš takovou tahanici, o Uličku Václava Havla, která vede od Zelňáku nahoru na Petrov. Něco podobně drobného mají po Havlovi pojmenované i v Hradci a sice dvoreček, což je skutečně takový dvoreček u divadla, které se jmenuje Klicperovo, který tady v Hradci byl profesorem.

A tam se to setkání konalo, seděli jsme za stolem, na kterém byly višňové kompoty, které režisér Morávek vozí celá ta léta sebou, neboť mu nejspíš připadají havlovské. Byli tam tedy nejbližší Havlovi spolupracovníci z těch prvních měsíců, kteří se tady sešli po pětadvaceti letech, i když se samozřejmě čas od času vídají a nejspíš rádi. Byla tam tedy Eda Kriseová, Anna Freimannová, Petr Oslzlý a Saša Vondra. Co říkali, bylo zajímavé, samozřejmě pro toho, koho to zajímá. Já jsem to vnímal takovým tím nervozním způsobem, kdy musíte myslet na to, na co se budete ptát v dalším okamžiku a jestli to, na co se chcete zeptat, bude někoho zajímat, takže z toho moc nemáte. Základní vjem z těch lidí je ovšem jakási normálnost, spojená s vnitřní jistotou, že na funkcích jejich život vůbec nestojí a nepadá, že ona okolnost, že byli s Havlem před pětadvaceti lety u toho a že nějakou dobu byli u centra moci, byl nikoli nějaký vrchol jejich ambicí a ctižádostí, ale prostě šťastná okolnost, která byla spíše pokračováním jejich života, než nějakým jeho vyvrcholením. A že když skončila, pokračoval jejich život zase nějak zajímavě a přirozeně dál. Jistě, Saša Vondra v politice zůstal a skončil v ní teprve nedávno - asi ani on neví, jestli na furt nebo na nějakou dobu. Já tady nechci hodnotit, jaká ta jeho dráha byla a zda jeho rozhodnutí jít právě do té strany, která byla Havlově vidění světa tak vzdálená, bylo správné. Mně se vždy ale přesto jevilo, že to co dělá, má nějakou etiku a přese všechno (já vím, Promopro...) tam zůstává nějaký havlovský odstín, i když třeba jen v takovém polostínu, v takovém přece jen stále patrném odstupu od té tvrdé kariérní politiky, v jisté pořád snad ne zcela ztracené schopnosti sebereflexe a nadhledu.

Mně se vždy ale přesto jevilo, že to co dělá, má nějakou etiku.

Teď tady napíšu něco, co možná nemusí vědět každý, ale sem to snad napsat můžu: do Hradce nás s Edou Kriseovou vezl právě Saša Vondra. Tak se vedla řeč o různých věcech, třeba o tom, jak rostou děti, které už vlastně všem vyrostly. A taky samozřejmě padlo slovo o poměrech, tehdy to zrovna bylo pár dní po návštěvě Naoma Chomského, na něhož Saša zareagoval tím, že se nechal slyšet, že to jsou kecy, z čehož pak bylo menší povyražení. Tak jsme o tom chvíli mluvili a Saša neskrýval rozladění nad tím, jakým směrem podle něj politika - a nejen politika, ale celá společnost - ubírá, jak se podle něho to, co bylo ještě před pár lety pevné, rozkývává a rozmělňuje. A pak mávl rukou a řekl: no co, já už jsem svý udělal a jsem si jistej, že já tu zemi předávám svým dětem v lepším stavu než jsme ji my převzali od svých rodičů. - A to jsme s Edou Kriseovou chvíli mlčeli. Spíš souhlasně.

A pak Saša, který řídil, říká: hele, moták pochop, to tady bude někde rybník. A opravdu kousek vedle nás se potácivým, tedy motavým letem pohyboval takový menší dravec, o němž bych si myslel, že je to poštulka nebo mladé káně. Tuto znalost jsme s Edou ocenili. Saša po chvíli říká: já mám totiž takového koníčka, ornitologii, chodím pozorovat ptáky. Tam jak mám chalupu, na Českolipsku, to je ráj pro ornitology. Vstanu ve čtyři ráno a jdu pozorovat ptáky k rybníku. Koupil jsem si triedr a notes, do kterýho si zapisuju. Je to nádhera. Vlastně se tím vracím ke své vášni z mladí. Tehdy jsem se zajímal taky daleko víc o ptáky než o lidi. Pak mi do toho vlezla politika, ale jenom dočasně. Teď se vracím k ptákům a mám v plánu za pár let se jim třeba věnovat úplně. Už se na to vlastně těším.

To jsme s Edou Krisovou ocenili a popřáli Sašovi mnoho ornitologických zážitků.

A už jsme se blížili k Hradci, od něhož jsem se tu dosti vzdálil.

A už jsme se blížili k Hradci, od něhož jsem se tu dosti vzdálil.

 Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.