Ta věta se stala kánonem pro pacifisty a rudým hadrem pro obránce státu a jeho armády. Mohou být legitimní vojáci legitimního státu vrahy? Či je to trestuhodná urážka? Stala se relikvií pří o svobodu slova. Zda svoboda slova sahá až tak daleko, že je možné veřejně spílat vojákům do vrahů, či zda si armáda legitimního státu zaslouží ochranu.
To, co se teď děje na východní Ukrajině, staví tu větu i vše, co se od ní odvíjí, do jiného světla. Přesněji: do jiného světla ji staví ruská strategie vysílat na bojiště vojáky bez insignií. Pozorovatel si tak spolu s Tucholským klade otázku: Kdy mohou být legitimní vojáci vrahy? A do hlavy se mu vkrádá odpověď: Když nemají označení, které z nich legitimní vojáky dělá.
Tucholsky nebyl šílenec ani anarchista. Jen do důsledku (někdo by řekl ad absurdum) dovedl to, co on sám i jeho generace zažili v zákopech první světové války. Celá ta pasáž zní takto: „Po čtyři roky tam byly celé čtvereční míle území, na kterém byla vražda příkazem, zatímco půl hodiny cesty dále byla přísně zakázána. Řekl jsem: vražda? Samozřejmě že vražda. Vojáci jsou vrazi.“ Autor té věty hlavně upozornil na kontrast mezi pravidly války na jednom území a pravidly míru na území jen pár kilometrů vzdáleném.
Na východě Ukrajiny dostává Tucholského věta jiný smysl. Z kánonu boje za svobodu slova se stala kánonem dělení na ještě přijatelné a už nepřijatelné. Vojáci, kteří nemají insignie, nejsou legitimními vojáky. Můžeme se smát, když „premiér“ separatistů Zacharčenko říká, že to jsou ruští vojáci na dovolené.
Horší je, když ruský velvyslanec při OSN Čurkin oficiálně tvrdí, že jsou to dobrovolníci (evokuje čínské „dobrovolníky“ z válkyvKoreji). Ale nejhorší je, že „zelení mužíci“ smazávají hranici mezi pravidly války a pravidly práva. Jsou to nelegitimní vojáci a jako takoví jsou to vrazi.
