„Živoucí poklad“ není ale něco jako „národní umělec“. Živoucí poklad je analogií k hmotným nebo písemným památkám chráněným státem či UNESCO. Živoucí poklad sám v sobě, ve své duševní a tělesné existenci, uchovává hodnoty, které by bez něj zanikly a jež nelze předat jinak než kontaktem se „živoucím pokladem“, často hodnoty řemeslné – znalosti starých tanců nebo způsobů výroby keramiky. Divadlo je jen jedním z „řemesel“.
Vzpomněla si snad česká vláda na Huberta Krejčího – o kterém dějiny české literatury nic nevědí a kterého divadlo hlavního proudu teprve nyní, v době jeho vetchosti, začíná objevovat? To festival Next Wave přiměl Huberta Krejčího, zvyklého na prodírání se po okraji a na šerm urážek rozdávaných i přijímaných, pokorně vystoupit na jeviště a přijmout tuto cenu, kterou Next Wave uděluje, Japonska ani UNESCO se neptaje.
Že Hubert, bytostný antilaureát, dostal „japonskou“ cenu, je i symbolické. Byl to totiž on, kdo české divadelníky – ty málokteré, kteří se byli ochotni svěřit jeho drsnému vedení – učil tradicím disciplinovaného, odosobněného asijského divadla, které vnímal jako protijed na šmíráctví českých hysterických primadon.
Jeho úvahy o asijské kultuře (i sarkastické poznámky o šmíráctví) lze si přečíst v souboru Divadelní hříčky, který vydala Petra Svobodová roku 1999 v maličkém nakladatelství Krystal. Jsou tam shromážděny i Hubertovy variace na indické a japonské hry i jeho šílené grotesky, stejně jako jeho melancholické hry o Vysočině. Jistě, jsou to „jen“ partitury pro divadlo. Ale lze je i „jen“ číst.
