Osobnost hlavy státu, její síla, letora, asertivita, chcete-li charisma tu zřejmě hraje větší roli než způsob její volby: přímý či nepřímý.
Prezident Václav Klaus měl personální symbol svého trucu v soudním čekateli Petru Langerovi, kterého odmítal jmenovat soudcem, aniž by vysvětlil jasné důvody. Prezident Miloš Zeman má personální symbol svého trucu ve dvou rektorech univerzit, které nezve na nejoficiálnější svátek tohoto státu.
O Zemanově trucu: |
Brněnský Mikuláš Bek upadl v nemilost proto, že v prezidentské volební kampani odmítl Zemanovo vystoupení na akademické půdě. A budějovický Libor Grubhoffer proto, že se nezúčastnil jmenování profesorů na protest proti vyřazení Martina C. Putny.
Hlava státu jako by sdělovala: Stát jsem já. Když to říkal francouzský král Ludvík XIV., bylo to tak nějak v souladu s absolutistickou monarchií. Když to říká hlava státu, o níž jsme si mohli myslet, že s mandátem přímé volby bude prezidentem všech, působí to divně, ba podezřele. Chce-li být prezidentem pouze těch, kteří s ním souhlasí či mu alespoň v ničem neodporují, pak bychom mohli říkat, že chce být prezidentem pochlebovačů.
Když se Miloš Zeman úřadu hlavy státu ujímal, řekl, že bude prezidentem dolních deseti milionů.
To mělo něco do sebe. Ale nejsou snad univerzity, jejich nezávislost i autonomie jejich vedení věcí dolních deseti milionů? České univerzity nejsou institucemi pro elitní hrstku (přeme se o to, zda na ně nemíří až příliš vysoký podíl populačních ročníků). Univerzity nejsou něčím, co se z dolních deseti milionů vymyká. Už proto by měl prezident svůj inaugurační slib respektovat – měl by brát vážně i velkoryse jejich nezávislost. Nebo chce kultivovat deset milionů pochlebovačů?
