Kdo se chce trápit více, ten připomene, že jeden svátek prezident obětoval konferenci pořádané blízkým přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina, mužem, na nějž naši spojenci v NATO uvalili sankce; a ten druhý částečně zmeškal, protože v Číně pomáhal hájit zájmy dvou finančních skupin, jejichž byznys, na rozdíl třeba od Škody Auto, nemá pro Česko a jeho občany takřka žádný přínos.
Státní vyznamenání pak prezident propůjčil povětšinou nezpochybnitelným osobnostem. Jenže seznam těch, jejichž přínos spočívá zejména v osobní podpoře Miloše Zemana, není krátký. Robert Sedláček, Filip Renč, Robert Fico, Lucie Bílá – to všechno jsou přátelé, nebo podporovatelé z volební kampaně.
Bezútěšnost, která se na občany z činů a slov hlavy státu line, nabourává zatím jen jeden hlas. Klidný hlas profesorů a rektorů, kteří neburcují ku protestu, ale kteří se rozhodli „raději zůstat se svými blízkými“. Ukazují tak cestu všem, kteří mají o úřadu hlavy státu značně jinou představu než současný hradní rezident.
Nepěkného chování Miloše Zemana se nezbavíme emotivními protesty. Ale trpělivým hledáním někoho, kdo se chová důstojněji a přitom je schopen Zemana porazit.
