Málem jsem je prošvihl, protože večer předtím jsme se s raději nejmenovanými havlisty, pravdoláskaři a povaleči z lumpenkaváren značně opili, ale, doktore Nešpore, bylo sakramentsky proč!
Marta Semelová a anonymní hysterici z internetových žump, co blábolí o rozkradené a zplundrované zemi, by z nás neměli radost. Ujistili jsme se ve vzájemném štěstí, že se nacházíme v nejkrásnějším období našich životů a že přes milion problémů denně vzýváme svobodu, ach, tu sladkou svoboděnku.
Poté co na Národní třídě tisíce lidí ukázaly červenou kartu panu passydentovi, který se nikdy ničeho nebál, z ulice se pak stala Broadway, kde to až do noci žilo. Pod všemi nápaditými aktivitami jsem cítil obrovský pozitivní náboj, za všechny jmenuji tradiční karnevalový průvod Sametové posvícení. Jak mě mohly nedojmout stařenky s trikolorami na klopě, skvělí vtipní mladí lidé a rodiny s kočárky?
Zase jsem byl hrdý na své spoluobčany a zapomněl na zemanovské upatlané kamarádíčky typu Jana Veleby, Jaroslava Foldyny, vlastizrádce Jiřího Vyvadila, stále neprověřeného Vratislava Mynáře nebo muže bez jakékoliv minulosti Martina Nejedlého.
Nelze ovšem pominout drzost předlistopadových komunistů a estébáků, nyní ve významných funkcích, kteří měli to chucpe řečnit na Albertově nebo na Národní třídě a blábolit o ideálech Listopadu. Víte, o kom píšu. Konkrétně o předlistopadovém sekernickém předsedovi SSM na lékařské fakultě, který ve dvaadvaceti letech vlezl ochotně do KSČ, Tomáši Zimovi, ctihodném rektoru Univerzity Karlovy.
Možná jsem paranoidní, ale poslední progresivně paralytické výroky a činy hlavy státu, zoufale tlumočené do ptydepe jeho mluvčím, bývalým redaktorem Haló novin Jiřím Ovčáčkem, vypadají, jako by chtěla na sebe za každou cenu strhnout pozornost, aby se hlavně mluvilo a psalo o ní, a nikoli oVáclavu Havlovi, bez něhož by jak Zeman, tak Klaus zůstali šedivými úředníky v Agrodatu nebo v Prognostickém ústavu. Nepovedlo se.
V neděli se v kině Lucerna konala premiéra filmu Andrey Sedláčkové Život podle Václava Havla, který je zjevně určen spíš zahraničním divákům, ale i tak v něm tuzemci najdou plno zajímavých archivních záběrů. A jsem rád, jak vkusně režisérka pojala smrt paní Olgy a posléze i pana Václava.
Mám nádhernou tečku. Jdu od Muzea dolů Václavským náměstím a za mnou děda s vnoučkem. Dítě kouká na velkou fotografii Václava Havla a ptá se: „Kdo to je?“ „To byl náš pan prezident.“ Hošík se vzepřel a zakřičel: „Ne! Žádnej prezident! To byl pan král Havel!“ A vo tom to celý je.
