A tak jsme se na prahu adventu mohli na Aktuálně.cz dočíst v rozhovoru s Ladislavou Sůvovou, autorkou knihy Naše tradice, o tom, co prý advent znamená. Čtyři svíce prý značí čtyři světové strany. Při zapalování první svíce na adventním věnci prý máme myslet na vlast, u druhé na vztahy, u třetí na sebeúctu. Zeleně se má věnec zdobit, když se chce zdůraznit přirozenost, růžově či bíle, když se chce slavit. A té „přepěkně“ stylizované moudrosti okolo, jako „Záměrem této doby je přijít si na určitou hodnotu“ či „Ženy se odpradávna uvnitřňovaly skrze rukodělnou práci“. Zkrátka univerzální ezoterický blábol, který se právě nalepil na advent.
Proč by si ezoterici nemohli reinterpretovat advent po svém? Jistě že mohou. Ale ať netvrdí, že jde o staré, zděděné, „objektivní“ významy. Nejde! Jde o to, co si ta paní s pomocí pár ezoterických příruček zrovna vymyslela. V okamžiku, kdy ona a jí podobní tvrdí, že to je naše tradice, se stávají z fabulátorů lháři.
Je to, jako když Ježíšův příběh „apokryfně“ reinterpretují Nikos Kazantzakis a Dan Brown. První jasně říká na začátku Posledního pokušení: Co následuje, je moje fabulace. Druhý obmyslně na začátku Šifry mistra Leonarda: Mnohé z toho, co následuje, je pravda. Proto je první umělec a druhý lhář. A kdo se chce dozvědět o tradicích adventu něco pravdivého, ať si přečte Vánoce v české lidové kultuře od etnografa Václava Frolce.
