Za prvé. Lze snadno pochopit motivy Kyjeva. Ukrajina preferovala neutralitu v éře nejistoty po rozpadu Sovětského svazu. Ještě si ji pojistila budapešťským memorandem (Washington, Londýn a Moskva ručily za její suverenitu, když se vzdala jaderných zbraní). Výsledkem je Krym odtržený a anektovaný Ruskem, Donbasvmoci rebelů. Vidíte-li sto let staré záběry ze zákopové války ve Flandrech, vězte, že ty boje se odehrávají na území formálně neutrální Belgie. Neutralita ji neuchránila ani v roce 1914, ani v roce 1940, proto se jí vzdala a vstoupila do NATO. Divíte se, že Kyjev uvažuje stejně?
ČTĚTE TAKÉ: |
Za druhé. Lze pochopit i váhání NATO. Nechce se Kyjevu zavázat, neboť se řídí svou zkušeností. Když přijalo znepřátelené Řecko a Turecko, od té doby je mezi nimi mír, neboť válčily jen na „proxy“ bojišti nečlenského Kypru. Ale Donbas není „proxy“ bojištěm, nýbrž součástí státu usilujícího o členství. A takové státy NATO nebere. Sorry.
Za třetí. Jen velmi těžko lze pochopit ruský přístup. Moskva stále opakuje, že Kyjev se rozhoduje jen pod tlakem Západu. „Země NATO... činily na Kyjev nátlak,“ řekl náměstek ministra obrany Antonov. Myslí to vážně, když víme, že Německo, Francie a Španělsko jsou jasně proti? Jestli to myslí vážně pan Antonov, nám může být fuk. Horší je, že tuto mantru (Západ tlačí Kyjev k rozhodnutí) opakují lidé jako Václav Klaus i Miloš Zeman. Kdo osobně zažil normalizaci, si tento argument pamatuje z Rudého práva.
