Jak známo, všelidové hlasování navrhovali kromě jiných zvláště komunisté. A pochopitelně ne ani tak proto, aby zazněl hlas lidu. Bylo totiž pravděpodobné, že by masy vybraly někoho jiného, než Havla. Ten sice už byl řádově známější než o pár měsíců dříve, v celorepublikového měřítku ale nikoliv zcela úplně, o popularitě nemluvě. Ostatně i prezidentův pozdější tajemník Vladimír Hanzel v rozhovoru pro dnešní HN připomíná, že v tehdejších rychloprůzkumech obliby vycházeli lépe Alexandr Dubček či Ladislav Adamec.
ČTĚTE TAKÉ: |
Každopádně nakonec díky komunistickému parlamentu na Pražském hradě usedl právě Václav Havel a polistopadové Československo si vlastně zažilo polský způsob dělení moci „váš prezident, náš premiér“ - byť v opačném sledu a nedokonale, protože logičtějším zástupcem komunistického režimu v čele vlády by místo Mariána Čalfy byl Adamec. Ten se ale zhruba tři týdny před Havlovým zvolením odporoučel.
Používat tuto historickou epizodu jako argument proti přímé volby hlavy státu by samozřejmě bylo vachrlaté. To už snad možná prezidentskou realitu dnešní, i když ani to není přesvědčivé – Miloš Zeman či někdo jemu podobný by se na Pražský hrad mohl za příznivé konstelace dostat i parlamentní cestou. Přesto je možné spekulovat: pokud by se volil první polistopadový prezident přímo, šel by vývoj jiným směrem? To samozřejmě nemůže nikdo vědět, byť nijak zásadně asi ne. Za připomenutí stojí ale fakt, že ne vždy se za hezky znějícími nápady skrývá dobrý úmysl. A že rádoby nejdemokratičtější řešení nemusí nutně být pro kvalitu demokracie i tím nejlepším. Neboli – méně demokracie někdy nakonec znamená demokracie více. A naopak.
