Česká a moravská mládež je prý líná. Navíc též nemoudrá, protože o inženýry je enormní zájem, o práci nouzi mít nebudou a výdělek je garantován po pár letech praxe v horním decilu.
Kritici mají pravdu jen z částky. Není pravdivé tvrzení, že naši mladí jsou lenošní. Problém je jinde: skoro čtyřicet procent lidí u nás pracuje v průmyslu, nejvíce v celé EU. Proto máme enormní poptávku po inženýrech.
Průmyslníci chtějí po vládě, aby pomohla motivovat mladé studovat technické obory. Ale stejně tak bychom mohli chtít po vládě, aby přemýšlela, zda je moudré být natolik závislí na průmyslu. Extrémně exportní česká ekonomika je tudíž náchylná na hospodářské „počasí“ v okolních zemích.
Hospodářská krize v letech 2008 až 2010 zasáhla naši zem tak tvrdě právě proto, že máme hospodářství soustředěné na exportující průmysl (ne že by Britové, soustředění jen na finanční služby, na tom byli líp, ale to je jiná pohádka). Nákup auta lze o rok o dva odložit, investici a nové výrobní linky také. Zato nákupy brambor či chleba omezíte i v hubených letech jen nepatrně – i proto Polsko proplulo krizí neskonale hladčeji než my.
Shrnuto a podtrženo: málo techniků nemáme proto, že by naše populace byla rozmazlenější než populace západoevropská. Je jich enormně málo proto, že jich náš průmysl potřebuje enormně mnoho.
Bude hůře. Inženýři začnou scházet velmi brzo ještě více. V roce 1995 se narodilo 96 tisíc dětí – ani ne polovina toho co v roce 1975. Tito dvacetiletí právě teď nastupují na vysoké školy a v dalších letech jich bude ještě méně, i pod 90 tisíc. Celé dekáda (1995–2004) se projevila až zoufalým nedostatkem děcek, tato děcka pomalu nastupují na pracovní trh – a bude jich nedostatek. Pro ně je to fajn, nebudou mít problém sehnat práci (obzvláště v technických oborech). Ale ouvej bude nejen zaměstnavatelům, ale brzy bude „ouzko“ i lidem odkázaným na státní důchod. Což jsme takřka všichni.
Dnes se blíží vrcholu kariéry babyboomers ze sedmdesátých let, kdy se rodilo každým rokem 150 až skoro 200 tisíc miminek. Tito lidé dnes vydělávají a platí sociální pojištění (tedy důchody penzistům). Zato od roku 1993 se nikdy nenarodilo ani 120 tisíc dětí, polovinu let jsme dokonce nedotáhli ani na stovku živě narozených.
Už chápete, proč jsou nejen velké firmy, ale zejména lidé zabývající se výplatou budoucích důchodů tak nervózní?
