Anna Barkova (česky tedy Barkovová) byla básnířka, chudá a opovržená. V gulazích strávila celkem dvaadvacet let. Až na sklonku života jí dovolili vrátit se do Moskvy a dožít v klidu v jakési komůrce. A aj, protichůdnost je stíhá i po smrti: Filip Renč rozbil s filmem o Baarové bank příslušného státního fondu. Marta Nováková teď na dokončení filmu o Barkové sbírá po korunce mezi přáteli a příznivci.
Lze doufat, že samo stručné sdělení o strašlivém osudu básnířky bude stačit, aby se lidé ustrnuli a trochu přispěli (Sberbank či Lukoil, které žijí z mocenského systému, který rozdrtil miliony takových Ann Barkových, se jistě neustrnou; ostatně by bylo nechutné je prosit, aby se ustrnuly). Kdyby nic jiného, tak fascinuje statečnost ženy, která po vzoru starokřesťanských (či staroobřadeckých) mučednic, byvši odsouzena do gulagu, napsala šéfovi NKVD Jagodovi, ať ji radši rovnou popraví.
Avšak samo dílo Barkové je u nás stále téměř neznámé. Český čtenář si může najít aspoň pár básní, jelikož Radka Bzonková připravila roku 2004 z jejích textů blok pro revui Souvislosti (na internetu aspoň ukázky uvázly). Vyrůstá z nich obraz ženy, jež je pravým protikladem archetypu ruské básnířky, „měkké“ Achmatovové – je divoká, nepoddajná, hrdě „asiatská“. Báseň V baráku zní: „Nespím. Bouře vichry hnána / vypráví o dávné, neznámé době. / A pestré stany Tamerlána / tam, v stepích... A ohně a ohně. / Být zas mongolskou carevnou!“ Ve film doufáme. Bude i kniha?
