Lidovky.cz

PETRÁČEK: Jágr, reprezentant doby

Názory

  13:40
Neslavíme tak, jako když jsme vítali „zlaté hochy z Nagana“. Nevíme ani, zda Jaromír Jágr definitivně pověsí národní dres na hřebík. Ale jedno je po šampionátu jisté. Je to zvěst spíše společenská než sportovní a zní takto: Jágr je nejvýraznějším reprezentantem (v tom nejširším významu, ne jen sportovním). Je reprezentantem nejenom této země, ale celých 25 let naší polistopadové svobody.

Jaromír Jágr foto:  Michal Růžička, MAFRA

Zní to pateticky a nabubřele, ale kdo se tomu tvrzení posmívá, ať zkusí říci, kdo jiný je společností tak konsenzuálně přijímán. Jistě tu byly a jsou větší osobnosti v politice, vědě i kultuře. Václav Havel má bustu v americkém Kongresu, Ludvík Vaculík je kronikou společnosti už půl století. Ale ti už si udělali jméno v roce 1968 či v Chartě 77. Jágrovo sepětí s lety naší svobody vynikne v datech: poprvé reprezentoval coby junior 2. listopadu 1989, dva týdny před revolucí, a zatím naposled včera. V čele nejctihodnějších úřadů se vystřídalo jen pár osob – hlav státu, Ústavního soudu či české katolické církve. Ale Jágr je v pomyslném čele „úřadu“ sám už celých 25 let.

Nelze nevidět jágrmanii, ba kult kolem něj. Ale nelze to nevidět ani z druhé strany. I libertariáni považující hokejisty jen za „svalovce mlátící klackem do kusu černé gumy“ uznávají Jágrovy kvality. I do špičkového sportu pronikají společenské patologie – korupce, podvody (doping) či daňové úniky. S ničím z toho Jágr spojován není. Ani s brutalitou, podrazy či laxním přístupem k reprezentaci. Má své slabosti, třeba gambling, ale to ho v očích společnosti spíše zlidšťuje.

Rozlučkový rozhovor se zadumaným Jágrem. Proč má radost a kdy se vrátí domů?

Ano, Jágr je opravdu nejmenším jmenovatelem, na kterém se de facto celá společnost shodne. Snad nikomu nevadí, že hrál za ruský Omsk a vyznává pravoslaví. Ruku na srdce, jste si jisti, že by to nevadilo u šéfa politické strany? V tomto smyslu není pro společnost špatným vysvědčením, že se konsenzuálně shoduje právě na Jágrovi. (Našinec by si dokázal představit neskonale horší případy širokého obdivu.)

Trenér Růžička řekl, že Jágrovi by se měly stavět sochy. Jistě, bylo to nadnesené a Česku je pomníkový patos cizí. Ale připomeňme fotbalovou historii. Když se Spolková republika v roce 1954 v Bernu stala mistrem světa, Němci byli v poválečné depresi, kdy si nemohli připomínat své národní dějiny ani velikány, ale stavěli sochy „hochům z Bernu“. V tomto smyslu by si Jágr sochu zasloužil.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.