Lidovky.cz

PEŇÁS: Sokolové v Clevelandu anebo Hořící Ohio

USA

  7:47
Můj vztah k tělocviku byl vždy spíš zdrženlivý. Sokolská myšlenka mi byla vzdálená a Tyršovo heslo Tužme se!, na které jsem kdysi dávno hleděl den co den z protilehlé redakce Respektu v Sokolovské ulici, mi znělo ironicky. To se zčásti změnilo v Clevelandu. Tam mnou duch sokolství prostoupil a já k němu získal úctu.

To se zčásti změnilo v Clevelandu. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Cleveland je na americké poměry město středního rozsahu, ale i tak dost velké. Vlastní Cleveland má do půl milionu obyvatel, s okolím dva a půl. Leží na severu státu Ohio, což v jazyce indiánských, nikoli římských, Seneků, znamená „krásná řeka“. Ta však teče na jihu, kde tvoří hranici se státy Kentucky a West Virginia, zde v Clevelandu teče řeka Cuyahoga, což zase v jazyce Irokézů znamená prý řeka „křivolaká“.

Vlévá se tu do Erijského jezera, na jehož břehu se město rozkládá, ovšem chcete-li se projít po nábřeží, nebo dokonce vykoupat, což já jsem chtěl, musíte jet za město a najít zátočinu, neboť jezero je z centra těžko přístupné, oddělené letištěm a jakýmisi doky a přístavišti křižníků a ponorek, neboť prý v zimě, kdy je celé zamrzlé, od něj strašně studeně fouká a v městě by pak nešlo vydržet. Jsme totiž na severu, u hranic s Kanadou, která je na druhém břehu toho jezera, které je sice nejmenší z Velkých kanadských, ale pořád dost velké na to, aby nebylo na druhý břeh vidět.

Jsme totiž na severu, u hranic s Kanadou, která je na druhém břehu toho jezera.

Zajímavostí oné řeky Cuyahogy je, že byla kdysi tak znečištěná chemickými sajrajty, že čas od času vzplála, takže se jí říkalo Burning River, díky čemuž vstoupila do pop-kultury. V obchodech se suvenýry se vedle triček a mikin a čepic s emblémy a znaky slavného místního basketbalového klubu Cavaliers a možná ještě slavnějšího fotbalového klubu Cleveland Browns (samozřejmě míněn je fotbal americký, tomu normálnímu se tu říká soccer) prodávají také trička se surfaři nebo kajakisty a veslaři mezi plameny.

Poslední velký požár Ciyahugy se však uskutečnil roku 1969, od té doby už nehořela. Čistota vody se ostatně postupně lepší, dokonce se prý do řeky vrátily ryby a k břehům ptactvo. Ty atraktivní požáry samozřejmě souvisí s industriální minulostí města a to ekologické zlepšení zase s jeho útlumem, ne-li zánikem.

Které připomínají rakety a cukrářské výrobky.

Díky tomu je nyní Cleveland docela pěkné město obklopené a prostoupené parky a lesoparky, v nichž člověk narazí na různé pozůstaky té bouřlivé industriální éry, třeba na pompézní hrobky různých těch továrníků a podniklatelů, těch nelístostných mužů, kteří skrz špínu a čmoud vydupali ze země a z lidí prosperitu, která umožnila i tady v Clevelandu postavit ty art decové budovy, které připomínají rakety a cukrářské výrobky.

Mezi nimi je nejkrásnější komplex Tower City Center, samostatné město ve městě, z něhož se tyčí štíhlá Terminal Tower, která byla v roce 1930, kdy byla dokončena, čtvrtou nejvyšší stavbou v USA, po třech věžích v New Yorku. Věž je přistupná, poté, co vás roentgeny prošacují, vás pustí nahoru, avšak počasí bylo mlžnaté, takže do Kanady vidět nebylo. Hezčí pohled je na budovu vlastně z vnějšku, kdo zná trochu Moskvu, hned mu to cosi připomíná, třeba Lomonosovu univerzitu, schválně, kdo se po kom opičil...

Kdo zná trochu Moskvu, hned mu to cosi připomíná.

Cleveland byl kdysi jedním z nejprůmyslovějších a tedy i nejšpinavějších měst v Americe. Byla to temná příšera na jezeře, celá ponořená do dýmů, chemických výparů a jedovatých mlh, působících chrchlavé záchvaty a věčně narudlé oči amerického proletariátu, který tu za pár dolarů prodával svou pracovní sílu. Už v roce 1864 tu John D. Rockefeller založil první rafinerii, která ze surové ropy vyráběla benzín. Ten se stal za pár desítek let krví, kterou se poháněla kola, jež v nedalekém Detroitu montoval na podvozky jiný americký dravec, génius a antisemita Henry Ford.

V Clevelandu, na břehu ledovcového jezera se tak zrodil jeden z největších amerických molochů, firma Standard Oil, která už na přelomu století zásobovala devadesát procent Ameriky pohonnými hmotami. Položeno tu bylo obrovské bohatství rodiny Rockefellerů, jejichž centrum na Manhattanu podpírá z jedné strany socha Atlase a z druhé Prométhea.

Bohatství a zvuk jejich jména vzrušuje všechny konspirátory, co na světě jsou, neboť si představují, že když je někdo tak strašně bohatý, musí se to nějak projevit na chodu světa a pokud se to ještě neprojevilo, tak na tom potomci onoho vegetariána a abstinenta, který se polovinu života věnoval filantropii, což ovšem byla jen zástěrka pro světovládné plány, pracují.

Čmoudící průmysl navzdory tomu, co způsoboval přírodě i lidským plicím, přitahoval obrovské množství lidu nejrůznějších etnik.

Čmoudící průmysl navzdory tomu, co způsoboval přírodě i lidským plicím, přitahoval obrovské množství lidu nejrůznějších etnik. Přicházeli sem prodat svou pracovní sílu a koupit si za ni naději na lepší život, než ten, který vedli ve svých starých vlastech. Zvláště chudý lid z východní a střední Evropy a mezi nimi v hojné míře právě Slované se stěhovali do Clevelandu, nalézali tu práci, kterou doma za oceánem neměli a když měli, nikdy za ni nedostali tolik zaplaceno jako tady. Nejspíš to platí dosud.

Celé čtvrti byly během přelomu 19. a 20. století obydlené Slovany, především Poláky a Chorvaty, ale též Čechy a Slováky. Ne náhodou byla tady v Clevelandu na podzim 1915 podepsaná dohoda, podle které měl vzniknout společný stát Čechů a Slováků, ovšem na federálním základě, což se nestalo, respektive stalo až v roce 1968, kdy už to bylo jedno, a Slováci to právem Čechům vyčítali.

(Upozorňuju, že o trochu později byla ještě podepsána tzv. dohoda pittsburghská, jíž není míněna smlouva mezi Jaromírem Jágrem a místním hokejovým klubem. Pittsburgh v Pennsylvanii neleží ostatně příliš od Clevelandu daleko a pokud jde o výskyt Čechů a Slováků, půjde o podobný případ.)

Není to nijak rozlehlý objekt, ale i tak stojí za to.

A nyní se konečně dostávám k tomu Sokolu a sokolství, o kterém jsem se zmínil v úvodu. Ve čtvrti Slavic City, která se nalézá pár kilometrů na jih od downtownu, stojí prý největší funkční sokolovna ve Spojených státech. Není to nijak rozlehlý objekt, sokolové taky nehráli americký fotbal, ale i tak stojí za to. Dvě tělocvičny, velký společenský sál na plesy a šibřinky a několik místností, které mjsou věnovány muzeálním sbírků, jakési agitační středisko. Počátky sokolovny spadají do roku 1901, kdy si tu Češi postavili Bohemian National Hall, aby se měli kde scházet, kde cvičit prostná a sestavy s nářadím, kde rozvíjet své vlastenecké city, které jim přitom nebránily cítit se pravými a dobrými Američany. Pak se budova postupně rozrůstala. 

Na počátku století bylo předměstí Slovanské město opravdu malým – nebo vlastně velkým, neboť tu žilo Čechů asi desít tisíc, českým městem. To už dávno neplatí a domy, na kterých lze dosud přečíst roztomilé české reklamy jako „Chewing Smoking: Čistý a trvanlivý ke žvýkání, příjemný a sladký ke kouření“, jsou obývány především černošskými rodinami a chůdšími lidmi vůbec.

Chewing Smoking: Čistý a trvanlivý ke žvýkání, příjemný a sladký ke kouření.

Češi se během posledních padesáti let většinou odstěhovali do lepších čtvrtí nebo se různě rozprchli po Spojených státech, neboť mobilita, stěhování se z místa na místo, což Američan provádí prý jednou za sedm let, je charakteristickým rysem tohoto pestrého národa.

Češi navíc, jak známo, netvoří v cizině kmeny a houfy, už v druhé natož ve třetí generaci přestávají mluvit česky, nemají, tak jako třeba Číňani, Italové, Poláci či Irové onen sklon tvořit pevné komunity a ghetta. A přesto je něco drží a spojuje, co v příbuzné podobě jiné národy nemají, tedy aspoň v takové míře: totiž sokolnictví, to zvláštní spojení vlasteneckého sentimentu a fyskultury.

Na počátku století bylo toto předměstí opravdu malým – nebo vlastně velkým, neboť tu žilo Čechů několik desítek tisíc.

Ale já jsem tam nepřijel cvičit, já jsem tam přijel okounět. Byl jsem pozvaný do té sokolovny, kde se promítaly české filmy, k čemuž jsem se jaksi nachomýtl. To se odehrávalo po dva dny, takže jsem měl možnost pozorovat clevelandské či spíše ohijské, protože přijeli z různých míst, sokolníky, především tedy sokolnice, dámy, které vizuálně představovaly zajímavý průnik mezi americkostí a českostí.

Nejprve mě ale uchvátilo sokolské panoptikum...

Nejprve mě uchvátilo sokolské panoptikum. Do několika místností tam patrioti natahali nejrozličnější vlastenecký drek, harampádí a fetiše, všechny možné Hradčany v nejrůznějších provedeních, vyšívané, háčkované, malované, vypalované, ze sirek postavené; dále pohledy na Říp, pohledy na Vltavu a Blaník, potom Husa ve všech možných situacích, Komenského an na paloučku s vlastí se loučí, dále klasiky Nerudu, Němcovou a Smetanu gypsové či na oleji provedené. Und dem Herren Tirsch und Fügner v nejčeštějších krojích, tedy v čamaře staročeské oděné. A tatíčků Masaryčků plno... S úžasem jsem hleděl na tu sbírku a ani trochu se tomu nesmál, naopak, měl skoro slzy v očích dojetím. Ach, v dalekém Klívlendu taková pecka česká přímo do srdce zasazená!

Ach, v dalekém Klívlendu taková pecka česká přímo do srdce zasazená.

Ale nejvíce mě zajímaly samozřejmě ty živé americké sokolky... Vlastně to byly příjemné a milé paní, takové venkovské tety, které prošly americkou kosmetickou a modistickou kúrou, ale základní rys jakési bodré a neokázalé českosti v nich zásadně zůstal a s věkem ještě se, zdálo se mi, prohloubil. Ty dámy měly americky udělané vlasy, pěstěné nehty a většinou nějaké pěkné decentní šperky, ale zároveň to byly pořád takové kulaté paňmámy, které si lze představit, jak nakládají okurky nebo štupují ponožky nebo válejí těsto na knedlíky. 

Většina z nich mluvila sice ještě obstojně česky, ale mezi sebou si ty dámy povídaly už anglicky, ale občas zase přešly do zpěvavé češtiny. Já jsem je stydlivě a z rohu pozoroval a měl jsem pocit, jako kdybych se ocitl v nějaké Škvoreckého povídce ze života americké české společnosti nebo v amerických kapitolách z Příběhu inženýra lidských duší, a ohromně jsem si to užíval.

Dámy chodily s tácy, na kterých byly hromady mastných řízečků, které, kdyby tam byli Američané posedlí zdravou výživou, působilo by to, jako by se rozdával heroin. V mísách byl zase bramborový salát, který chutnal trochu jinak, než byl člověk zvyklý, ale žlučníkový záchvat z něj bylo možné dostat též.

K tomu bylo možné přikusovat nefalšované ohijské hlebitchki s vlaschakem a zapíjet to decentně nízkostupňovým pivem v kelímku. Bylo to ryze české a přitom amerikanizované. Archetyp řízkovitosti a bramborosalátovitosti se prodíral skrz generace.

Zahlcoval jsem si řízečky karmu a stejně jako tomu Škvoreckému i mně byly ty dámy strašně sympatické, stejně jako jejich povětšinou bodře pupkatí manželé, na kterých americká uhlazovací civilizace zanechala spíše menší stopy, respektive změnila je v jakousi amerikánskou karikaturu (košile s javánskými vzory, zlaté knoflíky na sakách, mokasíny s indiánskými střapečkami), zato je pravděpodobně uchránila před v Čechách obecně rozšířeným a společensky povinným alkoholismem. Tihle genetičtí kardiaci vypadali jaksi zdravěji. Nekouřil myslím nikdo z nich. Aspoň jsem je před sokolovnou nenačapal.

Ne, já ty Čechoameričany neidealizuju a už vůbec nemůžu říct, že bych je důkladně poznal.

A tak jsem si představoval, jak by asi naši domácí Češi - a Moravané tím spíš - vypadali, kdyby neprošli významnou část života komunismem, tím režimem, který má schopnost horší sklony zvýrazňovat a lepší potlačovat, ba ničit, takže i dnes pobývat ve větším množství mezi českým (u Moravanů to platí díky přírodním dispozicím trochu méně) lidem je někdy poněkud riskantní, neboť se člověk děsí, co se dozví a čeho bude svědkem.

Ne, já ty Čechoameričany neidealizuju a už vůbec nemůžu říct, že bych je důkladně poznal, mluvím o základních pocitech. A tím je to, co bývá jaksi pohledem zřejmé: že ti lidé tady nejsou frustrovaní, vyplašení nebo mrzutí, že z těch lidí je cítit jakási samozřejmá životní jistota, spočívající v tom, že žili v zemi, kde se víceméně o sebe museli postarat sami, což zároveň znamenalo, že jim v tom nikdo nebránil a že ona snaha vedla k docela obstojným výsledkům, k důstojnému životu.

Ne, nebyli to žádní boháči a asi by každý řekl, že se museli hodně v životě otáčet, ale jakýsi solidní standard byl z těch lidí patrný, měli samozřejmě auto, předpokládám, že takový ten americký domek s trávníkem, ale nikoli už tady v té původně slovanské čtvrti, ale v nějaké lepší.

Jezdí tak jednou za pět do Evropy, do Čech za příbuznými, což je nezruinuje, děti většinou vystudovaly, což bylo tvrdé, ale sluší se to a má. Sem už jenom dojíždějí do Sokola, vodí své vnuky na cvičení, kde ovšem docházejí i ti, kteří tu bydlí nyní, tedy především malí černoši, takže pod obrazem Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera cvičí smíšený americký národ. Vrátný je ostatně v té sokolovně černoch. Takový sympaťák.

Slovo chudý nebo nebezpečný přitom asi není úplně přesné.

Když jsem se tou nyní převážně černošskou čtvrtí pak procházel, poprvé jsme měl v Americe pocit, že jsem na chudém místě. A asi poprvé na mě padl pocit poněkud stísňující, kdy jsem uvažoval, jestli mám odbočit ještě do další ulice, že to tam třeba nemusí být úplně bezpečné.

Slovo chudý nebo nebezpečný přitom asi není úplně přesné, protože lidé tady zcela jistě netrpí hladem, ba naopak jejich rozměry jsou často spíš nezdravé: řeč je o dospělých, děti zatím cvičí. Také silnice jsou v dobrém stavu, jezdí po nich vytuněná auta s velmi nahlas puštěným rapem, v nich borci se řetezi na krku a drsnými černými brýlemi. Tráva sice zdaleka není tak posekaná jako v Americe obvykle, ale žádné hromady odpadků, žádné smetiště nebo ruiny. Domy jsou ovšem jaksi nahnutější, ploty oprýskanější, taková čtvrtina z nich prázdná. Ale pořád to není úplně ghetto, zcela jistě to tam vypadá lépe než na některých našich romských předměstích.

Ale veselo tam není. Na verandách posedávají černošské rodiny, chlapi v ruce s plechovkou piva, vy jdete kolem, gestem zdravíte, protože v Americe se jinak zdraví všude a stále vám někdo kyne, ale tady máte pocit, že oni se dívají jaksi bez zájmu, nechápavě, co tam děláte, ne samozřejmě, že by z nich šel strach, ale bacha, očumovat se je asi nehodí. Je to jejich teritorium.

A proč je na jejich škole vytesán nápis Škola Panny Marie Pomocné.

Ale to už s českými sokoly nesouvisí. Ti lidé na verandě nebo ti bouráci v auťácích možná mají jen matnou představu, jakým jazykem jsou popsány ty staré cihlové domy a proč je na jejich škole vytesán nesrozumitelný nápis Škola Panny Marie Pomocné. Nejspíš by jim to bylo úplně jedno. Já jsem ji to vysvětlovat nezkoušel. Kdybych byl nějaký čechoamerický Škvorecký, tak bych historii tohoto místa zkusil ztvárnit jaksi literárně. Jako takovou románovou kroniku o tom, jak se mění proletářské přesměstí a jen ten sokolský dům zůstává. Škvoreckým však nejsem, tak aspoň takhle stručně.

Před jehož budovou sedí jedna z kopií Rodinova Myslitele, na kterou kdosi hodil v roce 1970 bombu.

A prosím vás, ještě je v Clevelandu úžasné muzeum umění Cleveland Museum od Art, před jehož budovou sedí jedna z kopií Rodinova Myslitele, na kterou kdosi hodil v roce 1970 bombu, takže má urvané nohy, což vypadá, jako bylo úmyslně. A pak je tam samozřejmě slavná Philharmonic Orchestra, kterou dirigovat jest snem každého velkého konduktora.

Ale nejslavnější je asi Rock and Roll Hall of Fame, taková pyramida u jezera nacpaná nejrůznějšími pozůstakty po rockových celebritách, třeba tam mají skutečně pravé Lennonovy brýle a Elvisovy kotlety a Dylanovu okousanou harmoniku a Jaggerovy otisky pysků a propocené tričko Lou Reeda s nápisem Rock n Roll Animal. Cleveland je prostě cool. Ale psát už o tom nebudu.

Cleveland je prostě cool.

Příště snad New York, New York...

Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete zde.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.