Stálo na titulní straně už dříve, že v seznamu oceněných jsou krajně sporná jména – a těžko se divit, že takový Miroslav Toman nedá lidem spát. Nám však zas nedá spát smutek z toho, že si osmadvacátý říjen každoročně redukujeme na ohnivou hádku nad seznamem dekorovaných.
Kdo se chce vztekat, důvod si vždycky najde. A není pochyb, že Miloš Zeman k emotivní až zuřivé debatě dodá vždy dost materiálu. Ale není tento způsob slavení poněkud... pitomý?
Zeman vyznamenal své podporovatele, projevil ale i víc nadhledu, píší české deníky |
Nemusíme dětem povinně předčítat Čapkovo poněkud patetické Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen – i když na druhou stranu, proč by ne? Ale můžeme Hradu zcela korektně navrhnout: nemohlo by se těch řádů udělovati méně? Jakýkoli prezident má dnes mnohem těžší úlohu, než by měl před dvěma dekádami.
Václav Havel na počátku naší postkomunistické státnosti stál před úplně opačným problémem – musel dělat výběr z výběru, neb lidí statečných, výjimečných a do té doby opomenutých byly stovky. Leč generace formovaná první republikou a kovaná za totality mizí na hřbitovech – a naše klidná a pohodlná doba plodí méně hrdinů než drsné časy. Velké množství oceňovaných lékařů (i byznysmenů) je toho důkazem.
Ale zpátky k svátku republiky. Osmadvacátý říjen je bezpochyby největším svátkem české státnosti, jehož oslavy kazí jedna paradoxní koincidence: je příliš blízko 17. listopadu.
V dnešním Česku je sice takřka dva a půl tisíce lidí, kteří „papírově“ pamatují rok 1918, ale reálné svědectví podá už málokdo. Prvorepublikové oslavy zažily statisíce dnešních seniorů, ale veřejný život ovlivňují už jen zlehounka. Zato 17. listopad má v paměti více než šest milionů lidí – a pro část z nás to byla zásadní událost, jejíž připomínku si nenecháme ujít.
Jak se (ne)starat o své bývalé premiéry
Rozporné hodnocení aktivit bývalého premiéra Mirka Topolánka v rámci skupiny Eustream nám připomíná dlouholetou bolest – bývalé předsedy stran a vlád, s nimiž nejsme tak úplně vyrovnáni a kteří nejsou tak úplně vyrovnáni se svou zemí.
Vyznamenání od Zemana dostalo 35 osobností. Podívejte se na kompletní seznam |
Česko má dlouhodobě problém, jak se postarat o své bývalé premiéry. Specifickou podskupinu tvoří Václav Klaus i Miloš Zeman, kteří v prezidentském úřadu pokračují v politické práci (i když Zeman předtím deset let aktivně „škodil“, byť jen své straně). A tak skutečně jediným předsedou vlády, který vyhrál volby a jehož kabinet přitom předčasně nepadl při politické krizi, je právě pan Zeman. Ostatní buď naskočili na chvilku odjinud (jako Jiří Paroubek), nebo šlo od počátku o spíše úřední, nepříliš politické figury: Josef Tošovský, Jan Fischer, Jiří Rusnok. Ti tři dostali za svou službu státu adekvátní trafiku, ale všichni velcí političtí premiéři – s čestnou výjimkou Vladimíra Špidly – si v sobě nesli a nesou velkou hořkost. A kdo ví, jak by situaci prožíval pan Špidla, kdyby se z padlého premiéra nestal poměrně silným eurokomisařem.
Můžeme, možná i musíme doufat, že až skončí s vedením vlády relativně mladý Bohuslav Sobotka, zahájí jinou, klidnější tradici. Díky své jisté koženosti a nedostatku espritu má zrovna k této budoucí roli ty nejlepší předpoklady.
