Lidovky.cz

SCHNEIDER: Ošidnost bezpečnostních hrozeb. Čtverec vzdálenosti a větší zvěrstvo, větší sláva

Afghánistán

  18:33
Svět je drásán terorismem. Stále si ale ještě nevyměnil ono trochu pokřivené zrcadlo, jímž na něj a na sebe pohlíží. Spíše se zdá, že je zmaten a zaskočen, ale k rozvážnému poznání a postoji má ještě daleko. A tak se drásá déle a více, než by bylo záhodno. Spirála podezření, napětí, zbrojení a nenávisti se vytáčí. To není atmosféra, která by přála rozumné reflexi, jíž je všem zúčastněným tolik potřeba.

Noc hrůzy. Záchranáři vynášejí zraněné z jedné z pařížských restaurací, kde v noci z pátku na sobotu zabíjeli teroristé. foto: Reuters

Média reflektují svou činnost, co se týče ohlasu teroristických činů. Přiznávají, že věnují maximální pozornost událostem místním, zatímco teroristické útoky vzdálené, třebaže pocházejí od stejného útočníka, je zajímají mnohem méně, pokud vůbec. V tomto prostředí potom ovšem desorientovaná veřejnost může velmi obtížně vyžadovat od politiků reakci, která by šla skutečně ke kořenu věci.

Lidsky je to situace prekérní ve dvou aspektech. Staví vlastní oběti nad oběti vzdálené, což demaskuje jako lživou civilizaci, zaštiťující se halasně „křesťanskými hodnotami“. Mezi ně totiž patří péče o bližní, aniž by byla rozhodující fyzická vzdálenost. Mezi nejznámější Ježíšova ipsissima verba patří prohlášení o tom, že „cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“

Druhým nepříjemným aspektem je skutečnost, že západní média slouží teroristům jako zesilovač, jako gratis reklamní agentura. Sláva teroristů nemůže snad být už větší, jejich jména a fotografie jsou denně publikovány. Více by si snad ani nemohli přát. Čím většího zvěrstva se dopustí, tím větší ohlas jim média poskytnou.

V době teroristického útoku na pařížskou redakci Charlie Hebdo vydala ČTK přehled, podle něhož bylo za posledních 10 let spácháno 23 teroristických útoků, při nichž zahynulo více než 5 osob - avšak většina z nich (2/3) Západ nechala v klidu, protože se odehrála na Východě, na území bývalého SSSR. Jaký je rozdíl mezi zabitým civilistou na Západě a jinde na světě, v Rusku, Iráku, Afghánistánu, v Africe - kdekoliv? Proč vyznavače křesťanských evropských hodnot neděsí jatka tam páchaná?

Aniž by to mělo být na úkor hluboké úctě obětem pařížským, přijde v těchto dnech zahraničním (zejména libanonským a ruským) čtenářům přinejmenším velmi smutné, že média nevěnují tolik pozornosti lidské stránce tragédie ruského letadla (30. října, 224 obětí) či obětem sebevražedných útoků v Bejrútu (12. listopadu, 41 mrtvých a skoro 200 zraněných).

Samosvorný strach

Tato situace, zdůrazňující subjektivně emocionální stránku prožívané tragédie, skýtá značný manipulativní potenciál. Objevují se a budou se objevovat další a další varování a hrozby. Některé oprávněné, ale těch bude nepatrně. Mnohem více jich bude zveřejněných z opatrnosti (jako ty, které vedly ke zrušení fotbalového zápasu v Německu). Některé zase budou mít původ v křehké (nebo již narušené) psychice obyvatel, kteří prostě nebudou s to situaci racionálně zvládat. Ale některé budou vysloveně zlomyslné, od nepřátel. Budou velmi dobře postavené a do kontextu zasazené, aby se co nejvíce podobaly oněm věrohodným.

A ovšem, část z nich bude pocházet i z různých přeslechů, nedoslechů a neporozumění. Objevila se nyní například varování, týkající se napadení různých objektů. Jmenovitě baziliky svatého Petra ve Vatikánu, milánské katedrály či dokonce operního domu La Scala. Obecně pak kostelů, synagog, restaurací, divadel a hotelů. Prostě kvalifikovaný podnět k panice a hysterii. Nejde přitom o to, chovat se bezstarostně, ale snad nejde ani o to, zavařit se ve vlastních výkalech.

Že v tom druhém případě nejde o teorii, o tom svědčí případ francouzského klavíristy, skladatele a dirigenta Pierre Bouleze. V listopadu 2001, dva měsíce po teroristickém útoku na WTC, byl pětasedmdesátiletý Boulez zatčen švýcarskou policií v Basileji. Důvodem nebyly jeho avantgardní hudební experimenty, ale podezření z terorismu!

V radikální atmosféře konce šedesátých let se totiž nechal slyšet Boulez, vyučující na basilejské konzervatoři, že operní domy by měly být vyhozeny do luftu. Ovšem švýcarští práskači byli bdělí (a zřejmě i vyznávali heslo, že „teplý bonz je lepší, než falešné přátelství“) a tak si na nebezpečného hudebníka švýcarské bezpečnostní orgány hned založily svazek. Jak to bylo prozíravé, potvrdilo se trpělivé švýcarské policii v roce 1995, kdy se ptáček chytil!

Tehdy totiž se nějaký hudební kritik ostře obul do Bouleze a zanedlouho dostal telefonát, kdy se volající Boulez zmínil o bombě! Hudební kritik patřil mezi ty, o nichž básník Fanda Pánek kdysi psal „zpověď mého nitra patří ministerstvu vnitra“, a rychle to běžel napráskat. Policie sice nevěděla, zda se to celé vůbec stalo, nebo zda jen kritik potřebuje trochu oživit publicitu, anebo jestli se to stalo, zda opravdu volal Pierre Boulez, a zda skutečně vyhrožoval, ale všechno pro jistotu pečlivě zapsala. Záznam se pak v inteligentní policejní databázi přiřadil k tomu čtvrt století starému záznamu – a podezření bylo na světě! A tak když se Boulez ubytoval v listopadu 2001 v basilejském hotelu, recepce jméno nahlásila policii, počítače to všechno přechroupaly a na sprostého podezřelého spadla klec!

Naštěstí v basilejské policii sloužili policisté rozumní, takže Pierre Boulez byl po několika hodinách propuštěn, ale pro jistotu bez pasu. Měl ale velké štěstí, že to skončilo takto. Jinými – a byly mezi nimi podobné případy – se v té době totiž začalo plnit Guantanámo. A těm to tak snadno neprošlo, a některým to neprochází ani po 14 letech, kdy jsou bez soudu drženi ve vězení, a nadto jim jsou do sluchátek velmi hlasitě pouštěny ty nejstupidnější dětské holywoodské písničky. Z tohoto pohledu měl Pierre Boulez obzvláštní štěstí. A my ostatní důvod k poučení.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.