Netoliko že se to panu Langrovi nelíbí a nazývá takové rodiče devianty a korupčníky, on navíc vyzývá ředitele základních škol k tomu, aby tyto rodiče identifikovali a udávali sociálce.
U ředitelů i rodičů budí taková politika odpor, nechtějí ani udávat, ani si nechat přidělit školu Velkým bratrem. Je to pochopitelné, výběr nespádové školy či svobodná volba lékaře patří v očích mnoha občanů k vymoženostem polistopadového režimu. Nehledě k tomu, že může mít řada rodičů k účelové změně místa bydliště velmi dobré důvody. Školu pečlivě vybírají zejména ti rodiče, kterým na vzdělání záleží. Paradoxní je, že právě tito jsou „nepřáteli“ pana Langra. On tvrdí, že ve městě jsou všechny školy na stejné úrovni, ale místo toho, aby rodiče nějak přesvědčil, hodlá je donutit. Ostatní obce, které nejsou schopny momentálně uspokojit zájemce (své obyvatele) o státem vyžadované vzdělání, neužívají takto militantní způsoby.
Pan radní Langr se dříve živil jako učitel, a tak musí dobře vědět, že dvacet let se tu lidé o některé základky perou a jiným se vyhýbají. Nyní, když je v pozici, kdy má v popisu práce situaci napravit, se rozhodl k řešení vpravdě demokratickému – chce výběr zakázat. Paradoxní je, že změna trvalého bydliště nemůže být trestná, ba nelze ji z žádného právního titulu ani sankcionovat. Posílat na rodiny „spádových turistů“ sociálku působí věru podivně, i když pan radní vidí za účelovou změnou místa bydliště dítěte „závažnou skutečnost v životě rodiny“.
Proč to všechno? Radnice si nevědí rady s těmi dětmi ze spádové oblasti, na které se místo v „jejich“ základce nedostane a pro které je obec povinna takové místo opatřit. Není to jen problém Liberce, aktuálně se s ním potýká spousta měst, přestože populačně silnější ročníky rozhodně nejsou náhlou a neočekávanou událostí, víme o nich nejpozději od přeplnění škol mateřských. Radní Langr vidí řešení ve zrušení spádovosti – zbavilo by ho to většiny starostí. Na druhé straně by to ještě víc podpořilo diferenciaci mezi školami. Není to dobrá cesta, v synergii s nepovedenou inkluzí zrušení spádovosti pouze zvýší zájem o „lepší“ vzdělávací ústavy. Že by školství řídili od ministerstva až po municipality tajní zastánci soukromých škol, které budou profitovat? Taková politika navíc popírá snahy posledního čtvrtstoletí – aby školy podchycovaly talentované děti z nepodnětného prostředí.
