Máme-li nějakou dostupnou a levnou technologii, rádi ji snadno aplikujeme takřka na cokoli. Jednou to je cloudové úložiště, podruhé celonárodní rejstřík čehokoli. A po pár letech se nestačíme divit.
Ostatně není to tak dávno, co si každý, kdo chtěl, dokázal najít majitele auta jen díky znalosti registrační značky (dříve SPZ) skrze „někoho“, kdo měl přístup do rejstříku vozidel. Stejně tak se někteří spolužáci ze základní školy svolávali bez velkých obtíží, opět prostřednictvím „někoho“, kdo měl přístup k evidenci obyvatel. Těm časům odzvonilo teprve nedávno – i proto jsme dnes tak obezřetní.
Optimisté však mají překvapivě nabito. Třeba ve zdravotnictví existuje již deset registrů (další vznikají), které zacházejí s vysoce citlivými údaji, ale přesto není znám jediný případ úniku. A to tu Národní onkologický registr funguje již čtyři desítky let. Výhoda těchto malých a specifických rejstříků je zřejmá: mnoho lidí může data vkládat, ale dovnitř vidí opravdu jen hrstka statistiků. Takže obecně platný kontrolní princip – každý jednotlivý vstup do databáze je monitorován a lze i zpětně snadno dohledat, kdo si kdy co prohlížel – je mnohem účinnější než v případě obrovských databází, do nichž může každý policajt.
Evidujeme nejen majitele zvířat, ale máme i registr pramenů a studánek, dokonce existuje Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Je pak o něco těžší zaujmout morálně rozhořčený postoj nad několika novými registry, když jich tu máme tolik.
Přitom vlastně chceme maličkost: registrovat úplně vše (abychom si zařídili úřední i zdravotní pochůzky pěkně z domova od počítače) a zároveň aby do těch registrů kvůli riziku zneužití vůbec nikdo nemohl.