Například polština či ukrajinština si takové názvy vytvořily také – ale hned nám jinak nejbližší slovenština je nemá, bulharština či ruština také ne, a na západ od našich hranic není už ani o čem mluvit.
U některých z těch českých názvů ani netušíme, jak jsou staré: na řadu z nich (např. leden, únor, červen, září, říjen, listopad, prosinec) máme – případně v mírně odlišné podobě (húnor, črven, zářuj, řújen, prasinec) – doklady již z doby vrcholného středověku, název sám ovšem může být ještě starší.
Výjimkou je název současného měsíce: je to slovo sice české (nebo alespoň slovanské – připomeňme, že polština má kwiecień a ukrajinština kviteň, což ovšem v obou případech znamená kupodivu náš duben), ale název pátého měsíce zněl v češtině ještě v době historicky dosti nedávné jedině máj.
Změna započala až u Josefa Jungmanna, v jehož překladu Chateaubriandova románu Atala aneb láska dwau diwochů na paušti, který vyšel v r. 1805, se dočteme větu Budaucýho měsýce kwětna*) bude sedmkrát deset sněhů a tři sněhy nad to, co mne na swět přinesla matka má, přičemž hvězdička odkazuje na vysvětlivku pod čarou, kde je napsáno máge (v tehdejším pravopise se hláska [j] psala většinou písmenem g – první vydání Máchovy básně tak nese na titulním listě nápis Mág a v básni se o příslušném ročním období mluví jako o garu, což je ovšem v podivném rozporu se jménem Jarmiliným, které je psáno takto, tj. s počátečním J).
Tu vysvětlivku vložil Jungmann do textu jednak proto, že slovo květen nově vytvořil, a to jen k tomu účelu, aby přeložil Chateaubriandův poetismus lune de fleurs (lunární měsíc květin či květů), a jednak proto, že i ve francouzském originále je u tohoto slovního spojení poznámka pod čarou s vysvětlením mois de mai.
Květen, jednorázově vytvořený pro pojmenování měsíce, jemuž se v tehdejší češtině standardně říkalo máj a pro nějž se obrozenci pokoušeli ještě zavést traven či tráven a trnopuk, aby tak z českých názvů měsíců odstranili jediný výraz neslovanského původu, se ovšem velmi rychle ujal a žil paralelně vedle stále užívaného máje.
Do třicátých let 19. století byla obě slova v zásadě rovnocenná nejen významem, ale i stylovým zabarvením a ve frekvenci výskytů máj celkem pochopitelně převládal. Máchovo užívání slova máj bylo tedy pravděpodobně hlavně nositelem zvukosledu (á-á-a: máj lásky čas).
Je ovšem nepochybné, že poetika veršů jeho Máje přispěla k stylovému přehodnocení slova máj, jež postupně přebíralo roli vyjádření jarního rozpuku přírody a erotiky. Tím se nakonec zcela obrátilo počáteční vnímání dvojice máj – květen. Název Máchova díla bychom tak pro zachování původního vyznění vlastně měli do dnešní češtiny překládat suchým a profánním Květen.
Způsobem až téměř drsným na změnu původního poměru máje akvětna upozornil, možná ovšem nechtěně, Josef Svatopluk Machar, když v r. 1901 v Konfesi literáta použil větu Byl pěkný májový večer na konci května. I když je pravda, že takový večer někdy může nastat třeba už v dubnu, je to věta přece jenom podivná...
