To, že se Jirásek s karlovskou dobou minul, má samozřejmě své důvody. Karel byl pro nacionalistu a konzervativního pokrokáře neuchopitelný a nepohodlý. České dějiny pro Jiráska v podstatě začínají s krizí za Václava IV., vyvrcholí husitstvím, pak padnou do temna s barokem (které se přitom Jiráskovi muselo aspoň esteticky líbit, vždyť jeho odlesk ještě v Litomyšli zažil) a potom se probouzí k nové čistotě s národním obrozením: a pokud možno bez Němců, církve a šlechty. To už pak zařídil lid a dějiny po Jiráskovi, za to již nemohl.
Karel IV. se sem vůbec nehodil. Byl to kosmopolita s univerzalistickými plány, kterému Praha a Čechy spíše připadla, než by si je zvolil, ale když už, tak se snažil. Byl to taktik, diplomat, pragmatik a asi též cynik, který ovšem dbal na rovnováhu a neměnil, co nemusel. Jeho bigotní mystika a intelektuálně-magické záliby v ostatcích a v symbolické sebeprezentaci byly naprosto vzdáleny realistovi Jiráskovi, který i z apokalyptika Žižky udělal rozvážného vůdce národa.
Historička: Karel IV. by o sobě nikdy neřekl, že je Čech |
Největší potíž ale musel mít Jirásek s tím, že Karel IV. byl vlastně úspěšný a že jeho vláda přinesla prosperitu a Čechy přiblížila vyspělé Evropě.
To je něco, s čím jsme měli v moderní době vždycky problém. Češi z vyspělosti dostávali často migrénu. Jako by se k vyspělému světu vždy příblížili, a pak se ho zděsili - a hledali vlastní bludnou cestu.
Jiráska sice už nečteme a Karla IV. docela hezky slavíme a obdivujeme. Ale historie je zase otevřená: buď jiráskovským směrem „proti všem“, nebo – a berte to symbolicky – do Francie.
