Naučné stezky v Králické pevnostní oblasti se propojí |
Návrh lidovce Jiřího Miholy stanoví, že značené turistické stezky smí vést přes soukromé pozemky. A rozhodovat o tom bude příslušná obec. Ta rozhodne, že zájem na veřejné turistické cestě je nadřazen zájmu na ochraně soukromého majetku.
Než se začnete rozčilovat nad bolševickými manýry, zkuste si představit, co to znamená v praxi. Česko patří k zemím s nejhustší a nejlépe značenou sítí turistických cest. Některé fungují už přes sto let. Jen zcela výjimečně se stává, že vlastník pozemku odsune značenou cestu ze své louky do obtížnějšího terénu (autor této glosy to zažil jen dvakrát – na Kocábě a v údolí bystřiny Žejbro). Takže v praxi nejde ani tak o bolševické manýry, ale o vztah k prostoru, který je zvykově považován za veřejný (v tomto případě k cestám).
Je to téma obecně civilizační. Nelze prostě říci, že takhle je to na Západě a takhle na postkomunistickém Východě. Francie nadřazuje veřejný prostor, takže i když něčí pozemek sahá až k řece, břeh je veřejný (mohou tam přistát vodáci). Británie nadřazuje ochranu soukromého vlastnictví, takže chce-li vodák přistát na soukromém břehu řeky, má smůlu, neboť tento majetek je posvátný se vším všudy.
O tuhle nuanci u nás jde. Ne o to, že by majiteli někdo směl narušit plot zahrádky, natožpak chodit po záhonech s kedlubnami, ale o to, zda má cesta přes jeho pozemek veřejný charakter, takže ji lze vyznačit a nerušeně po ní chodit. Jedním mantinelem je komunistická představa, že vše patří „všemulidu“, druhým anglosaská praxe oplocování. Jak píše na webu iDNES Češka žijící v Austrálii: „Všechny pozemky jsou zde oploceny. Všechny. Včetně pole s obilím... To, co jsem znala z Česka, tedy vyběhnout za město a projít se po polní cestě, tady prostě nejde.“ Je to pěkné shrnutí i memento pro zachování veřejného charakteru cest.
