Člověk by své texty vykládat neměl. Je to strašlivá představa, ze které mě mrazí – doslova; ponižuji se tím totiž nejen já sám, ale ponižuji tím i své čtenáře, protože jim výkladem v podstatě říkám, že jsou hlupáci a nechápou psané slovo.
HOUDA: Rasismus dětských hřišť |
Někdy je ale třeba do kyselého jablka kousnout a ponižovat čtenáře i sebe, protože není tak úplně hezké dozvídat se, že jste rasista a že na zdi svého pokoje máte pověšený Hitlerův obraz. To mi věřte.
Takže zaprvé, světe div se, nejsem rasista (alespoň v to pevně doufám), právě naopak. Chtěl jsem poukázat na to, kde se rasismus v lidech bere. A myslím, že vyvěrá z drobounkých denních zážitků, z velice nepatrných, hloupých, řeklo by se. A vyvěrá z vlastní neschopnosti, z pocitu viny a z potřeby se z tohoto pocitu nějak vyvinit. Třeba tím, že své naprosté selhání svedete na nějakého druhého, odlišného, který je zrovna po ruce – protože je to přece tak lehké; a tak přirozené.
Zadruhé, je smutné, kam klesla schopnost lidí číst text. To je potřeba psát polopaticky („Piš pro blbečky!“ řeklo mi několik lidí), tedy tak, aby tomu rozuměl ten nejposlednější z posledních? Pokud ano, pak psát nechci. Nevidím v tom smysl.
Zatřetí, je až podivuhodné, jakého stupně nevzdělanosti jsme dosáhli. To nikdo nepoznal stylizaci, alegorii? Nikdo například nepoznal, že ony čtyři entity (vlk, krysa, brouk, vir), které zřejmě tak pobouřily, jsou naprosto zřetelnou výpůjčkou z díla postmoderního francouzského filozofa Jeana Baudrillarda? Každý si může přečíst jeho knihu, která je v angličtině nazvána Fragments – tam přesně tyto čtyři entity, na kterých Baudrillard rýsuje jistou genealogii „obrany proti nepříteli“, nalezne; a leccos zajímavého se i dozví. Takže je zřejmé (alespoň doufám), že jsem v hlavě tyto odporné věci neměl (a samozřejmě i onen zážitek z hřiště je stylizací), jen jsem se pokoušel vystihnout – alegoricky, a i tak je potřeba někdy číst – jistý palčivý problém, který ve společnosti je a který se následnou diskusí plně potvrdil.
Hoax naruby
Začtvrté, reakce na můj článek je skvělou ukázkou toho, jak vznikají a jak se šíří (typologicky jde o něco trochu jiného) hoaxy. Někdo něco nepochopí, začne o tom, co nepochopil, vykládat na sociálních sítích, a protože se najde dostatečně velká množina lidí, kteří to nepochopili rovněž, vytvoří se dav, který už nelze zastavit – a který už opravdu nemyslí vůbec. Proč mluvím o typologické odlišnosti hoaxů (o hoaxu naruby)? Protože tady se obětí nepochopení a následného stádního šílenství stali lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou inteligentní a vzdělaní.
Zapáté, sociální sítě (a ta nejrozšířenější z nich obzvlášť) se ukazují jako čiré zlo, které činí z jindy třeba i kultivovaných lidí tupé stádo, nic víc.
Zašesté, na onom textu (a jeho dalším životě) se velice hezky ukazuje, jak „autor“ není schopen jakkoli kontrolovat svůj „text“. Můj text totiž začal obývat takové kontexty, které se mi například velice hnusí (psali mi třeba příznivci Martina Konvičky, že jsem se stal jejich hlasem). Jinými slovy, onen „text“ už nesplývá s mým Já. Je to text, který nabral tak strašně moc nánosu (a každý si jej vykládá po svém), že už bych jej odmítl podepsat, byť si myslím, že je naprosto jasný ajasně říká, že rasismus je odporné zlo, byť stylizovanou sebereflexivní formou; ataké si ostatně myslím, že leccos důležitého o české společnosti vyjevil (nepěkného, mimochodem).
A zasedmé, přemýšlel jsem, jestli zareagovat na ty sprosté nesmysly. Můj známý mi k tomu napsal, že má nad virtuálním pracovním stolem úryvek z jedné renesanční básně z Holanovy novely Lemuria: Každý moudrý má nač pomysliti / Kdyby ho pobídlo hovno v zápas jíti / Porazíš-li je, co z toho budeš míti / A pakli ono tebe porazí, hned do lázně musíš jíti. Jinými slovy, nevím, jestli je k něčemu reakce na hnus, jestli se člověk spíše neumaže, ale rozhodl jsem se umazat a zareagovat.
Závěrem řečeno, omlouvám se, že jsem záměrně napsal dvojznačný text, protože si myslím, že jednoznačnost není cestou, jak mluvit o těžkých tématech. Omlouvám se za to, že jsem napsal text, který není polopatický anad kterým je potřeba alespoň trochu přemýšlet, než se dojde k úsudku oněm. Musím říci, že mě to velice mrzí a že už to víckrát neudělám (anebo k textu rovnou připíšu úvod azávěr, aby to pochopil úplně každý).
