A člověk se neubrání pocitu, že cosi podobného zažíváme i teď s obrazem USA a jejich příští administrativy.
Jistě, není to paralela. Úspěchy Donalda Trumpa na poli nemovitostí či reality show nesnesou srovnání s úspěchy Napoleona na válečném poli. Jeho politická dráha – nepočítáme-li samotné vítězství ve volbě prezidenta – je ještě nepopsaný list. Ale cosi obecného tu najdeme. Donedávna byli Trump a jeho tým označováni za partu nekompetentních, bigotních a machistických solitérů, kteří chtějí izolovat Ameriku a sblížit se s Putinovým Ruskem. De facto za netvory, vlkodlaky či nestvůry. Teď, týden před nástupem do Bílého domu, už získávají vážnost. Z toho, co říkají příští klíčoví ministři při „grilování“ v Senátu, vyplývá docela slušná racionalita.
Třeba ministr zahraničí Rex Tillerson. Ještě v prosinci to byl „ropný boss, který si rozumí s Rusy“. Teď je z něj muž, který považuje anexi Krymu za porušení mezinárodního práva, Obamovu reakci za nedostatečně silnou (měl výrazněji podpořit ukrajinské síly) a protiruské sankce za mocný nástroj proti agresivní politice Moskvy. To může rozhodit nejen Putina, ale i politiky typu Miloše Zemana či Václava Klause, kteří proti sankcím vystupují systémově.
Nebo NATO. V červenci Trump prohlásil, že USA nebudou automaticky pomáhat každému členovi, který by byl napaden, ale jen těm, kteří alianci přispívají. Teď Tillerson tvrdí, že závazek společné obrany je „neporušitelný“. Byla to hra na zlého a hodného policajta? Těžko říci, ale přinesla výsledek: evropští členové se skutečně začali zamýšlet nad svým vztahem k NATO a Amerika svou loajalitu potvrdila.
Noviny se teď do Trumpa jistě nezamilují a nebudou o něm psát jako o „veličenstvu“. Ale ty z nich, které by ho nadále pasovaly do role nekompetentního netvora, by si jen posílily pověst umanutých magorů.
