Něco podobného teď rezonuje v Berlíně, i když není jisté, jestli se to podaří uskutečnit.
U nás jako bychom šli proti vývoji. Zatímco experti radí dělit vzdělávací cesty co nejpozději, a určitě ne před patnáctým rokem, takže země jako Finsko, Švédsko nebo Španělsko ruší víceletá gymnázia, u nás jsme je v rámci nostalgie po první republice na začátku devadesátých let zavedli. Dlužno říct, že nemístné nostalgie, protože o zavedení jednotného školství se vážně uvažovalo dávno před komunistickým převratem v roce 1948.
Základka je taky náročná
Ano, bylo v minulých letech pár pokusů rozhodnutí změnit, ale nepodařilo se. Výsledkem je, že děti posíláme už od páté třídy do intenzivních přípravných kurzů a stresujeme je úpěnlivými výzvami, aby nezklamaly naše očekávání.
Byznys s ambicemi rodičů. Doučovací společnosti zažívají boom |
Analytička Jana Straková, která se vzděláváním zabývá už dlouhá léta, mluví o nemalých škodách, jež zanechá na sebepojetí a psychice vůbec neúspěch. „...Všichni si mysleli, že jsem chytrá, ale nejsem... Doma mi věřili a já zklamal...“
Kdyby se někdo zeptal rodičů, proč tlačí svoje děti na víceleté gymnázium, nejspíš by odpověděli, že chtějí, aby se naučily co nejvíc. Co to ale znamená? Aby uměly pojmenovat více druhů živočichů? Nebo aby znaly víc vzorečků? Aby se naučily o něco dřív než ostatní abstraktně myslet?
Podíváte-li se do učebnic druhého stupně základní školy, nejspíš si všimnete, že jsou náročné, a jen málokdo z nás dospělých, třeba i vzdělaných, by při zkoušení z jednotlivých témat uspěl aspoň na trojku. Množství učiva je spíše nadbytečné než nedostatečné.
A náročný je často i způsob výuky. Škola jako by si zakládala na tom, že dokáže dělat z jednoduchých věcí složité. Jen málokterý učitel chápe, že jeho úkol by měl být právě opačný. Že má vzbuzovat (a uspokojovat) spíše zvědavost než obavy ze špatných známek. O gymnáziích to platí ještě víc než o základních školách.
Budeme-li k sobě upřímní, musíme si přiznat, že pravým důvodem, proč tlačíme děti do tak zvaných lepších škol už třeba v jedenácti letech, není lepší výuka, ale lepší společnost. Prostě chceme, aby náš potomek pobýval s těmi chytřejšími z vrstevníků, kteří ho potáhnou, jak doufáme, spíš nahoru než dolů.
Jde o celkem pochopitelnou snahu. Ono je vážně důležité, s kým se dítě stýká. Jsou tu ale přinejmenším dva háčky. Jeden spočívá ve skutečnosti, že výběrová společnost znamená větší konkurenci a větší konkurence může taky znamenat větší stres, o němž víme, že může pracovat jak pro zdárný rozvoj, tak proti němu. Mnohdy přitom záleží jen na načasování.
Druhý háček vyplývá z faktu, že škola není jen místem, kde se učí rovnice, ale i místem, kde se učí sociálnímu chování. Lze se naučit žít v běžné společnosti bez běžné společnosti?
Jak budou vypadat nové státní přijímačky na střední školy? |
Na druhou stranu nelze popřít, že člověk má přirozenou tendenci pobývat tak říkajíc mezi svými, protože se cítí lépe tam, kde se od ostatních příliš neliší. I tady je ale důležité načasování. A odborníci se shodují, že jedenáct let je příliš brzy. Vlastně to nikdo ani nerozporuje. Jen není politická vůle říct dost. Místo toho se apeluje na základní školy. Prý když budou dobré, nikdo z nich nebude utíkat. Jenomže utíká, protože ví, že na druhém stupni, tedy po odstředění, už dobré nebudou. Zvlášť tam, kde odejde ze třídy pětina dětí.
Začarovaný kruh
Ministerstvo školství se snaží, aby míst na víceletých gymnáziích, když už neubývají, aspoň nepřibývalo. Vzhledem k tomu, že teď nastupují na druhý stupeň silnější ročníky, může to znamenat, že do primy namísto do šestky nastoupí ne pět dětí, ale čtyři nebo tři děti z běžné třídy. Tím se ovšem jen zvětšuje tlak na ctižádostivé rodiče a začarovaný kruh se uzavírá. Má-li dítě uspět, je třeba investovat víc do doučování.
Ano, víceletá gymnázia jsou především záležitostí rodičů. A je pravděpodobné, že se do nich nedostane a pravděpodobně ani nehlásí bystrý žák, jehož rodina tuto ctižádost nemá. Škola ho neponoukne. Jednak nemá zájem, aby ji opouštěly nadané děti, což je logické, jednak neumí vždycky rozeznat talenty mezi žáky, kterým rodičovská podpora (a snad i drezura) chybí.
Přitom právě na tohle pozdvihování nadaných k vyšším cílům se teď ve vyspělých zemích hodně mluví. Snad i proto hraje třeba v sousedním Německu při přijímaní do gymnázia (tam se toho víceletého nevzdali) roli nejen konkrétní výsledek nějaké zkoušky, ale i dobrozdání učitele, který žáka delší dobu zná. Možná i to by pomohlo z nejhoršího.
