On sám detaily nemoci zveřejnil, jistě se tedy nebude hněvat pokud o ní budeme zde přemýšlet.
Jeho webová stránka říká: „Diagnózu přijal v klidu, a když mu ji sdělovali páni profesoři, byl to on, kdo je podepíral a ujišťoval, že je na správné cestě, protože už vícekrát se mu zdálo, že odejít „tam“ je to nejsprávnější řešení. Páni profesoři byli trochu překvapeni...“ A právě ono překvapení je téma, jemuž se věnuje tato glosa.
Sdělování fatální diagnózy a probírání terapie s pacientem je veliká výzva naší vítězné medicíny - a společnosti. Nikoli jen lékařů, ti dělají to, co od nich chceme a čekáme. Pokud se my pacienti tváříme, že špatné zprávy nechceme slyšet a že „všechno bude dobré“, pak se stejně chovají lékaři k nám.
Převažující zvyklostí je tvářit se, že smrt neexistuje, každou nemoc lze vyléčit a nejlepší léčba je ta nejinvazivnější. Což je často veliký omyl. Mnohý lékař i razí tezi „každý pacient má právo na intenzivní léčbu“, ale už mu neřekne, co taková léčba obnáší. Zrovna v případě zhoubných novotvarů, jaké vedlejší účinky má chemoterapie, o kolik může prodloužit život a jaká bude kvalita života. Intenzivní léčba může někdy zuboženému pacientu ublížit víc než v tu chvíli sama nemoc. Připomeňme ještě jednou: mluvíme o diagnozách nevyléčitelné nemoci, kterou naše medicína dnes vyléčit neumí. Kdy umí jenom zmírnit a zbrzdit její průběh. (Nikoli obecně o rakovině, kde velkou a čím dál větší část včas zjištěných nádorů vyléčit lze).
Rádi používáme pojem lékařské konzilium, které však místo probírání různých variant často vypadá jako oznámení: „Dostavte se příští týden, pan profesor vám namíchá koktejl.“
Ale co když člověk na konci své cesty třeba nechce trávit poslední týdny života na lůžku zdecimovaný léčbou, jejíž vedlejší účinky bývají leckdy horší než příznaky samotné choroby? Co když chce jen paliativní terapii? Jiný zas naopak třeba bude chtít bojovat za každý den navíc, bez ohledu na kvalitu onoho dne.
Pan kardinál se jistě ptal a své odpovědi dostal. Z jeho slov “je na správné cestě, protože už vícekrát se mu zdálo, že odejít „tam”, je to nejsprávnější řešení” je zjevné veliké smíření. Budeme doufat a věřit, že podobnou skutečně svobodnou volbu má a bude mít co nejvíce nemocných. Včetně onoho smíření.
