I přes tento veletoč, který mohl být způsoben sto a jedním důvodem, by zřejmě řadě lidí byl pan Srp „ukradený“, kdyby se nepokoušel dostat do komise, která musí mít jednoznačný a jasný kredit právě v otázce minulého režimu. Rozhoduje totiž o lidech, kteří si myslí, že bojovali proti komunismu, ale ministerstvo obrany jim finanční odměnu a uznání odmítlo vydat.
Ať pan Srp klidně žije a pracuje, nikdo mu před touto kauzou přece v ničem nebránil. Jak se vypořádal sám se sebou a s lidmi, na které měl donášet, je jeho věc.
Překvapivá ambice rozhodovat o jiných lidech a mít při tom na krku nejasnou minulost a obviňování z udavačství prostě jen vyvolala odpovídající reakci. Je nyní otázkou, zda se sám Srp dral na místo člena etické komise, nebo se jen stal loutkou v rukou pleticháře Zemana, který musel vědět, jak celá kauza dopadne. Nemohl přece očekávat, že ostatní členové komise na sebe nechají padnout i jen stín podezření, že nejednají opravdu nezávisle, jak jim to nařizuje zákon, ale dostávají se do politického vleku.
Je tak klidně možné, že Zeman chtěl jenom na bitevním poli komplikovaného a nevyřešeného vztahu Čechů k totalitní minulosti vyprovokovat spor se Sobotkou.
Spor předem prohraný, ale spor, po kterém by se opět potvrdilo, že on nejde s proudem na rozdíl od premiéra Sobotky, který se podle jeho interpretace jen podbízí většinovému názoru.
Navíc se prezident Zeman již dlouhou dobu staví k bývalým spolupracovníkům StB více než benevolentně (Šlouf, Pelikánová) a jeho postoj jistě přijemně lechtá většinu jeho fanoušků.
