Sílu odporu proti Donaldu Trumpovi nelze podceňovat, ale ještě víc se nelze zbavit dojmu, že přání je tu otcem myšlenky. Demonstrantům Trump ztělesňuje nepřístojnost, neslušnost, nepřijatelnost. V tomto smyslu se podobá Richardu Nixonovi, jenž nastoupil do Bílého domu v lednu 1969, když občanské protesty vrcholily. Jenže chtě nechtě se tu vnucuje Marxův (původně Hegelův) výrok, že historie se neopakuje – a když už, tak poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška.
‚Velký den pro národní bezpečnost.‘ Trump chce podepsat stavbu zdi a zmrazit imigraci ze Sýrie |
Nynější protesty zdaleka nemají potenciál těch z 60. let, a to z více důvodů. Stačí si položit otázku, proč byl tím největším sobotní ženský pochod. Část odpovědi spočívá v tom, že ženy jsou dnes emancipovanější než o dvě generace dříve. Ale hlavní část odpovědi bude trochu jinde. Tehdy protestovali hlavně muži, a to kvůli povinným odvodům do Vietnamu. To je hlavní důvod, proč válka ve Vietnamu (58 tisíc padlých Američanů) vyvolala daleko větší protesty než Bushova válka v Iráku vedená profesionály, neřku-li než zvolení prezidenta Trumpa. A tyto protesty neukončil až mír, nýbrž konec povinných odvodů, který v roce 1973 vyhlásil Nixon.
Už před týdnem jsme připomínali americký film Jahodová proklamace, který vyjádřil generační pocit rebelů z roku 1968. Není od věci si občas uvědomit, že právě z této generace vzešla notná část dnešního amerického establishmentu – od Billa a Hillary Clintonových přes George W. Bushe až po Donalda Trumpa. Tím není řečeno, že všichni z nich sami byli (či zůstali) rebely. Jen tolik, že znají své pappenheimské.
A roli hraje i vývoj svobody slova. V USA je zajištěná prvním dodatkem ústavy, ale může narážet na obscenitu. V roce 1968 číhala policie při každém koncertu The Doors, kdy Jim Morrison řekne něco vulgárního, aby ho zatkla. V sobotu křičela Madonna do mikrofonu „fuck you!“ před statisíci lidmi v centru Washingtonu a nestalo se vůbec nic. Ne, tohle nejsou poměry zralé na revoluci, řekl by Lenin.
