Nejenže prezident na své nominaci trvá a osobně i Ovčáčkovými ústy střílí po svých odpůrcích hlava nehlava, ale do tvrdého protiútoku přešel i samotný Srp.
Nechci ani tak mluvit o Srpově Facebooku, i když tam se člověk dočte od některých přispěvatelů naprosté hrůzy (třeba od vulgárního a patrně smyslů zbaveného písničkáře Pepy Nose), ale o oficiálních médiích. Server Deník. cz popřál Srpovi sluchu v rozhovoru, mám ale pocit, že jej spíš nechal vymluvit, než že by autorka měla ambici zpracovat alespoň trochu polemické interview.
Tam, kde Karel Srp napadá Jaroslava Hutku za to, že měl „v StB dobré přátele“ a že v roce 1978, kdy emigroval, „byl trestně stíhán za nedovolené podnikání, a přesto dostal pas a odjel“, nepadne ani slovo o estébácké akci Asanace, která měla za úkol dostat nepohodlné osobnosti za hranice za každou cenu.
V rozhovoru pro Novinky.cz zase Srp naprosto skandálně vyhrožuje lidem, kteří na rozdíl od něj Státní bezpečnosti nedonášeli, a tudíž mají potvrzení o své morální bezúhonnosti v době totality, slovy: „Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele, nebo my je tak rozmázneme od Pitharta až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky.“
Z toho až mrazí. Zvláště když se pak člověk dozví, že ze Srpova okolí dostávají i bývalí aktivisté Jazzové sekce výhružné telefonáty typu: „Dejte ruce pryč od Karla, nebo s vámi zameteme.“
Je jasné, že celá kauza je jen Zemanova hra, ve které Srp posloužil rolí „užitečného vítečeho“. Smutno je mi z toho proto, že svým chováním definitivně popřel všechno dobré, co v minulosti udělal. A i proto, že pro jeho bývalé spolupracovníky z Jazzové sekce, mezi nimiž mám tu čest mít řadu přátel, je to patrně jedno z největších životních zklamání.
