Když se loni vedla diskuse o uprchlících a jejich přijímání, argumentovali zastánci otevřenějšího přístupu tím, že z Česka odešly po roce 1938 z politických důvodů do zahraničí statisíce osob, které posléze nalezly azyl a druhý domov téměř po celém světě, takže máme jistý „morální dluh“.
|
Na to kontrovali příznivci české uzavřenosti vůči uprchlíkům tvrzením, že „to nejde srovnávat“, protože Češi se v hostitelských zemích chovali slušně, nekradli, nevraždili a neznásilňovali, pilně pracovali a hleděli se co nejrychleji integrovat. A to na rozdíl od dnešních Syřanů nebo Iráčanů, kteří prý mají vrozený nebo kulturně podmíněný sklon k násilí, integrovat se nechtějí a budou u nás vytvářet uzavřené enklávy, v nichž nebudou respektovat české zákony ani zvyky.
Austrálie se ve 40. letech otevřela masové migraci z východní Evropy. Do té doby uzavřená australská společnost, živená kulturně homogenním přistěhovalectvím z Britských ostrovů, tím byla šokována, což se projevovalo podobnou stigmatizací nově příchozích, jako je ta, jíž jsme svědky dnes. Jen těmi stigmatizovanými nebyli Syřani, ale Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a další národnosti střední a východní Evropy. V dobovém australském tisku se o nich běžně psalo jako o nacistech, komunistech, rváčích, prostitutkách, mužích, kteří se nemyjí, a ženách, které místo péče o děti souloží s černochy, jak zaznamenal ve svých vzpomínkách i politolog Zdenek Slouka.
V případě Čechů se tato stigmatizace živila skutečnými kriminálními činy, které nově příchozí spáchali. Autoři studie uvádějí případ dvou Čechů, kteří byli v roce 1952 v Darwinu popraveni za vraždu taxikáře, a dalšího, který byl za nespecifikovanou vraždu oběšen v Sydney.
Další tři Češi pak byli odsouzeni za opakované krádeže. Jistě: mezi deseti až dvanácti tisíci Čechů, které Austrálie po únoru 1948 přijala, šlo o okrajové jevy. To potvrdila i vládní zpráva z roku 1951, podle níž byla v kategorii závažných trestných činů zločinnost přistěhovalců o 33 procent nižší než domácího obyvatelstva. Stigmatizace uprchlíků – ta australská v 50. letech i ta dnešní v Evropě – však pracuje s emocemi, nikoli fakty.
Kniha trojice autorů zUniverzity Palackého v Olomouci ukazuje, že australská vlna protiuprchlických vášní časem opadla a že oni barbarští Češi, Poláci, Maďaři a další se do australské společnosti většinou dříve či později dobře integrovali (i když část z nich se z různých důvodů vystěhovala do Spojených států nebo Kanady). Což přináší jistou naději i pro naši dnešní situaci.
