Má to ale jednu chybu: to, co dnes vidíme u nás, má jen málokdy něco společného s nějakým sdílením ladem ležících aut, prázdných bytů, nebo volného času mezi lidmi.
V případě služeb, jaké nabízí v Česku Uber nebo třeba tuzemské Liftago, jde „jen“ o evoluci taxislužby. Prostě přišla nová technologie, která hlídá cenu a dobu jízdy lépe než taxametr a naviguje lépe než většina taxikářů. Není pak důvod takovému vývoji bránit, ať si stávající lobby křičí, jak chce. Zákazy nemají smysl. Zároveň je ale třeba hlídat, aby všichni opravdu řádně platili daně a nezneužíval se švarcsystém na úkor řidičů.
‚Mafie‘ v českém Uberu. Mobilní aplikaci zneužívají novodobí vykořisťovatelé |
Případy „mafií“ zneužívajících tento systém na úkor moderních nevolníků, jak popsaly LN, jsou zcela nepřípustné. Podobně mají úřady dohlédnout, aby se z bytů vlastněných jen na pronájem přes Airbnb odváděly poplatky a plnily se požární předpisy. Je to podnikání jako každé jiné.
Na zcela opačném konci stojí skutečné sdílení, kdy se třeba sousedi dohodnou na spolujízdě do práce a rozpočítají si náklady. Nebo studenti pronajímají volný pokoj a přilepší si, aby zaplatili nájem. Využívají se volné kapacity, šetří náklady a životní prostředí a stát má všechny důvody takové aktivity podporovat. Klidně i daňovými úlevami do určitého limitu.
Mezitím je pak ona sporná zóna, které se hezky česky říká melouchaření, neboli přivýdělek. Na jedné straně žijeme ve svobodné společnosti a proč by si neměl mít každý právo vydělat nějakou korunu navíc. Na straně druhé se ale také musí smířit s tím, že bude platit daně a plnit další podmínky, i když se mu to třeba pak nemusí vyplatit. Rozlišit tyto tři roviny a podle toho nastavit zákony na míru „uberekonomice“ je to nejtěžší, co nás teď čeká.
